 |
Senátor Jiří Dientsbier je člověk, jehož názory je třeba vnímat a přemýšlet o nich. Právě on zdůvodňoval, proč senát v novém, levicovém složení vzal zpět návrh zákona o ocenění protikomunistického odboje. "Žádný zákon nemůže určit, co je odboj nebo odpor, co byla krutá perzekuce, či co provokace vyvolaná Státní bezpečností," řekl. To je závažná argument. Naproti tomu je závažné a alarmující, že levicový zákonodárný sbor zamítl ideu zákona o protikomunistickém odboji a doporučil věc "přenechat historikům".
Mezi lety 1945 a 1990 se v naší zemi cosi dělo. Nacistická diktatura padla a agresivní síla řízená ze zahraničí od roku 12945 připravovala nastolení diktatury a v roce 19487 ji realizovala. Dosti na tom, že se nepodařilo postavit tuto organizaci mimo zákon, třebaže se překračovala vlastní zákony včetně vlastní ústavy, když například ustanovila vlastní ozbrojenou soukromou armádu, v praxi nasazovanou proti občanů vlastního státu. Důvody, proč mimo zákon postavena nebyla, jsou očividné: jejími řadami prošlo sedm milionů českých a slovenských občanů, včetně závažného procenta disentu. Komunisté tedy legálně přežili a zůstali součástí české politiky, v níž hrají roli strážců ohně, chystaného pro příhodnější "historickou situaci".
Navzdory závažnosti argumentů pana Dienstbiera je šílené a nepřijatelné, že není z pohledu státu oceněna činnost lidí, kteří se proti komunistické zvůli aktivně postavili a byli jí perzekvováni. Dienstbierův státní úředník hodnotící míru odbojnosti, to je jistě jeden odpuzující extrém, avšak právě tak je šílené, kdyby se věci zasahující dodnes do konkrétního života lidí měly odkázat pracovnám historiků. Přece není možné minulost prostě zamáznout v duchu hesla "čo bolo, to bolo, terazky som demokratom"!
Čtenářský ohlas
Pan O.V. mi poslal mail tohoto znění:
V den, kdy byla zveřejněna studie PISA o znalostech dětí ve státech OECD jsem se díval na německé zprávy. Jak ZDF, tak i bulvární RTL měli jako první hlavní zprávu v trvání asi pěti minut výsledky německých dětí s podrobným komentářem, vysvětlením posunu od minule atd. Zprávy ČT jsem nechytil úplně od začátku, o studii vzdělanosti neřekli nic, stejně jako NOVA, která první minuty zpráv věnovala sněhové kalamitě.
Jako zaměstnavatel (máme strojírenskou firmu) jsem se musel vyrovnat se skutečností, že čerstvý průmyslovák s maturitou neumí z hlediska odbornosti vůbec nic. Ani vysokoškoláci (absolventi techniky) neumí cizí jazyk. Poté, co odešli do důchodu němčináři, kteří uměli jazyk díky původu (bydlíme v Novém Boru), nemáme montéry, které bychom mohli posílat na zahraniční montáže. Nefungující státní školství se snažíme suplovat pořádáním jazykových kursů pro zaměstnance, nyní budeme muset doplnit i odbornou výuku, nahrazující alespoň základy toho, co se měli naučit ve škole. Konstrukční práce začínáme zadávat do Indie, což je možné díky internetu a telekonferencím. Uvažuji o založení pobočky v Německu.
Na problém se snažím upozorňovat v regionálních médiích, žádný ohlas jsem však nezaznamenal.
No comment. Pojďme raději stávkovat.
|
Cčera jsem tu psal o Dominčině způsobu počítání při hře na zelinářský krám, cituji: když chci čtyři brambory, například, tak položí ruku na stůl. Ví, že čtyři jsou všechny prsty bez palce a přiřadí ke každému prstu dřevěnou kuličku. Čímž jí vyjdou čtyři kuličky.
K tomu podotýká náš čtenář pan Jan Baštecký:
"Komparativní počítání" je velmi stará a účinná metoda. Počet zářezů na klacku odpovídá počtu ovcí ve stádě. Počet čárek na papírku odpovídá počtu piv, atd ... Naplnění došla i v moderní době, kdy je základem moderních matematických teorií a konstrukcí. Umožňuje totiž počítat i některé nekonečně velké množiny. Stačí mezi dvěma množinami najít vzájemně jednoznačné přiřazení a je to! Klasický příklad je že kladných sudých čísel je stejně, jako všech přirozených čísel. Pokud totiž k libovolnému přirozenému číslu přiřadím jeho dvojnásobek, tak dostanu sudé číslo. A naopak, ke každému sudému číslu najdu (vydělením dvěma) odpovídající přirozené číslo. Takže obě množiny musí mít stejně prvků ...
Jistě! Mě ovšem na Dodinčině komparování zaujalo to fyzické přiřazení kuličky k fixovanému prstu.
Z jiného soudku. Ljuba mi vyprávěla jednu epizodku z procházky s Dodo. Šli jsme , ony dvě šly napřed a já asi dvacet metrů pozadu a vyřizoval nějaký telefonát. Na to Dominka se ohlédla a pravila:
"To je Ondřej Neff, pořád telefonující. Ty jsi Ljuba Krbová a já Dominika Neffová, pořád povídající."
Svatá pravda! Pořád povídající, to Dodo bezesporu je. Však ono i na ten telefén dojde...