 |
Zpravodajství cituje člena operního orchestru Národního divadla: " Lidé se od pěti šesti let učí na nástroj. Pak vystudují střední a vysokou školu. Nakonec mají průměrnou mzdu 18 tisíc hrubého. To se nám nezdá adekvátní," říká. To má samozřejmě pravdu. Takové mzdy jsou pobuřující. Jaký je ale úřednický aparát Národního divadla? Samozřejmě, že v tomto státě jsou na tom nejhůř ti, kdo vykonávají něco bezprostředně užitečného. Ostatně, právě dnes na to přišel i ředitel české televize Janeček, když navrhl na webu zveřejnit honoráře herců hrajících v seriálech pro ČT. Jestlipak Janeček zveřejní i náklady na úřednický aparát ČT a jestlipak zveřejní své honoráře?
Tyto debaty se vedou na pozadí velmi pochybné stávky státních zaměstnanců. V Praze skončila očividným fiaskem, město si ani nevšimlo, že se nějaká stávka koná. Jinde to snad bylo živější.
Do atmosféry velmi zjitřené padla jedna velká pikantní zpráva a druhá malá pikantní zpráva. Nejdřív ta první. Ukázalo se, že se od ledna dramaticky zvýší platy politiků, kteří právě snížili platy státních zaměstnanců. Moratorium trvá do konce roku a aby bylo prodlouženo, to by musel rozhodnout senát, který je teď v rukou sociálních demokratů.
Té strany, která se pokusila poštvat státní zaměstnance prostřednictvím odborů proti vládě. Bylo by velmi pikantní, kdyby právě tento rudý senát protlačil zvýšení platů politiků. Mělo by to logiku, nebylo by se čemu divit.
Ta menší pikantní zpráva: stávky se vehementně zúčastnili učitelé. Jsou na tom biti, vždycky byli biti a bohužel asi budou, to je už jejich úděl: nemají žádné lobby, nemají čím koho podplatit a nemají dohromady čím vyhrožovat. Ale právě ve stávkových dnech vyšlo najevo, že výsledky českého školství jsou na chvostě evropské statistiky. Naše školství vychovává nevzdělané děti, taková je smutná skutečnost.
Takže, summa sumárum: lidé dnes stávkující mají vážné a oprávněné důvody k nespokojenosti. Zaplakali ale na nesprávném hrobě. Jejich neutěšenou situaci zavinili zejména levicoví politici, kteří si kupovali jejich hlasy rozdáváním veřejných peněz, místo aby položili důraz na podporu rozumného podnikání a starali se o levnou a efektivní státní správu. Jenže na takovém přístupu ke správě veřejných věcí se dá málo trhnout.
|
Cčera jsem tu psal o Dominčině způsobu počítání při hře na zelinářský krám, cituji: když chci čtyři brambory, například, tak položí ruku na stůl. Ví, že čtyři jsou všechny prsty bez palce a přiřadí ke každému prstu dřevěnou kuličku. Čímž jí vyjdou čtyři kuličky.
K tomu podotýká náš čtenář pan Jan Baštecký:
"Komparativní počítání" je velmi stará a účinná metoda. Počet zářezů na klacku odpovídá počtu ovcí ve stádě. Počet čárek na papírku odpovídá počtu piv, atd ... Naplnění došla i v moderní době, kdy je základem moderních matematických teorií a konstrukcí. Umožňuje totiž počítat i některé nekonečně velké množiny. Stačí mezi dvěma množinami najít vzájemně jednoznačné přiřazení a je to! Klasický příklad je že kladných sudých čísel je stejně, jako všech přirozených čísel. Pokud totiž k libovolnému přirozenému číslu přiřadím jeho dvojnásobek, tak dostanu sudé číslo. A naopak, ke každému sudému číslu najdu (vydělením dvěma) odpovídající přirozené číslo. Takže obě množiny musí mít stejně prvků ...
Jistě! Mě ovšem na Dodinčině komparování zaujalo to fyzické přiřazení kuličky k fixovanému prstu.
Z jiného soudku. Ljuba mi vyprávěla jednu epizodku z procházky s Dodo. Šli jsme , ony dvě šly napřed a já asi dvacet metrů pozadu a vyřizoval nějaký telefonát. Na to Dominka se ohlédla a pravila:
"To je Ondřej Neff, pořád telefonující. Ty jsi Ljuba Krbová a já Dominika Neffová, pořád povídající."
Svatá pravda! Pořád povídající, to Dodo bezesporu je. Však ono i na ten telefén dojde...