Chvályhodná neposlušnost
Poprvé jsem zažil tělesnou prohlídku na letišti někdy v roce 1988 na letišti v Berlíně v tehdejší NDR. Připadal jsem si ponížený a zapřisáhl se, že "už nikdy", což se splnilo, protože podruhé, kdy jsem byl v Berlíně, už to nebyla NDR. Jakpak by mě mohlo napadnout, že se dožiju ještě důkladnějších tělesných prohlídek ve Spojených státech, této záštitě světové svobody! V USA vám div nedělají rektoskopii, neméně jsou horliví v německy mluvících zemích, v Londýně s vámi jednají jak s jatečným dobytkem - Al Kajdá vítězí na celé čáře, přinutila nevěřící ke ztrátě důstojnosti, srazila je na kolena. S tím groteskně kontrastuje lhostejnost, jakou pozorujete na letištích v arabském světě. Těžko se pak ubránit myšlence, že to má svoji logiku: tady se teroristů bát nemusí, odtud je financují a vysílají. My děláme, že to nevidíme, protože potřebujeme benzín.

Pak přišel muž jménem John Tyler a nenechal si na letišti osahávat přirození. Úředníci mu skočili po krku a teď se zvedá celonárodní vlna podpory. Nenechme se buzerovat, nenechme se rentgenem svlékat do naha, nenechme si jezdit cizíma rukama v rozkroku.

Každý kdo trochu cestuje jistě může vyprávět pseudozábavné historky o buzeraci. K tomu přistupuje i pokrytecká politická korektnost, když šacující úředníci okázale nedělají rozdíly a jsou ochotni div ne gynekologicky vyšetřovat šedovlasou stařenku. V těchto hodinách se v Americe hodně cestuje kvůli Dni díkuvzdání. Tehdejší Američané, kteří tradici Dne díkuvzdání založili, by si buzeraci nenechali líbit. To by raději někomu zmalovali ciferník.

JAK ŽIVOT JDE: Jak mě kamarád navigoval do obchoďáku
Martin Zhouf, společně s Milanem Pecákem (oba malíři) a Vojtou Návratem (sochař) mě poctil úkolem otevřít jim výstavu, která je ke shlédnutí v přízemí obchodního domu Šestka v Praze Ruzyni. Vernisáž byla v šest, do pěti jsem měl nějaké řízení na Smíchově, takže jsem se vydal k Ruzyni s dobrým pocitem časové rezervy. Dopracoval jsem se na okruh a zapršeným večerem směřoval k severu. Viděl jsem zvenčí Šestku už mockrát, je vidět, když jedete na letiště, ale nikdy jsem tam nebyl. Kudypak se tam asi jede? Zavolal jsem Zhoufa, od mi poradil, abych odbočil jako na terminál 3 a pak že už to uvidím.
Zabočil jsem, uviděl, odbočil, silnice, či spíš dálniční přípojka, se stáčela vlevo, obchoďák vpravo... vydal jsem se vpravo, načež mě to dovedlo na dálnici a brzy jsem spatřil ceduli KARLOVY VARY 150 KM nebo tak nějak. Zavolal jsem Zhoufovi, že se chybka vlooudila. Jak se otáčí na dálnici? Špatně. První bod návratu je v Jenči. Takže: obrat, cesta zpátky, směr Řepy a opět, kurz Ruzyně. To jsem volal Zhoufa znovu (podotýkám, že mám handsfree v autě) a velmi trpělivě říkám:

"Odbočuji z okruhu. Jsem na prvních světlech."
"Doprava!" volá Zhouf.
To bylo jasné. Odbočil jsem doprava.
"Jedu k druhým světlům. Už jsem u nich. Je tu tma jak v ****. Mám jet rovně nebo doleva?"
Už mi brkaly nervy a hlas jsem měl zvýšený.
Zhoufovi taky brkaly nervy a velmi litoval, že si na vernisáž nepozval někoho, kdo by měl IQ nad 30.
"Doleva, hýml, rovně bys jel na starý letiště!"
Hlas měl zvýšený.
Tak jsem jel doleva s výsledkem patrným z mapy. Nadával jsem velmi. On zapomněl, že tam jsou tři světla. Otočka zase v Řepích, vernisáž dopadla dobře, výstava je výborná, Šestka skvělý obchoďák, vaří se tam výborné kafe.
A hlavně pamatujte: tři semafory! Jinak... hýml arrgh ***@!**!!