 |
Doufejme, že se tentokrát prezident Klaus silničního piráta nezastane ani elegantně a jeho hlásný trouba Petr Hájek to neudělá natvrdo a neřekne, že postihy silničních pirátů jsou horší než stalinské procesy. Lukáš Lacina dostal pět let za to, že na dálnici "za trest" vytlačil předjížděné auto mimo vozovku a tak nastala havárie, která jen zázrakem neskončila vážným poraněním nebo dokonce smrtí. Jedno ale má tento rozsudek společné s rozsudkem nad rasistickým žhářským komandem: má působit jako odstrašení, protože rasistických agresorů je u nás hodně a agresivních hulvátů na silnicích taky.
I statistická data ukazují, že se situace mírně lepší. Za posledních pět let se nepochybně změnila celková atmosféra. Řidiči si víc dávají pozor. Jedou podle předpisů i na místech, kde jsou dopravní omezení doslova idiotská - jako například padesátikilometrová rychlost na příjezdu do Prahy, údajně kvůli hluku, přičemž zmíněný úsek míjí především kancelářské budovy. Nicméně řidiči tuto dementnost respektují. Svoji roli jistě sehrál bodový systém - ale také množství kamer, které sedí jako supové na větvi na rámech mýtného systému. Nikdy nevíte, kdo vás vidí a sleduje. Přesto tady rezervy jsou - například v návaznosti řidičského profilu na výši povinného ručení. Pojišťovny se chovají racionálně ve smyslu zisku, ale škodí dobré věci, když odpouštějí řidičům nehody a slibují, že jim nesníží bonusy. Hlavně malusy, tedy navýšení povinného ručení, by bylo dobrý trest pro hulváty a notorické, tedy opakované bourače. Jednou se nabourat může každý, ale když se někdo naboří pětkrát, je to na pováženou.
Takže zpátky k potrestanému Lukášovi Lacinovi. Na to, že vlastně šlo hlavně o plech, dostal přísný trest. Ale dostal ho za všechny, kteří se chovají stejně nebo podobně, jako se zachoval on a nic se jim nestalo.
Ovšem ke skutečné nápravě dojde až za dlouhou dobu, až většina řidičů pochopí, že auto je dopravní prostředek a nikoli nástroj k leštění ega a ventilování pocitu převahy.
K situaci v Praze
I povzdechla si paní kněžna:
Štastný to Hulínský, že má Svobodu!
|
S Radlíkem jsem se potkal jednoho kalného rána, kdy mi třeštila hlava po nerozvážnostech předchozího večera a já si přál, aby moje narození se buď nekonalo vůbec, anebo bylo odloženo na příhodnější dobu. Radlík, to byl tvarohový sýr, výrobek Radlické mlékárny. Byl barvy bílé, tvarohové, lisovaný do trojúhelníku o hraně tak - pokud mě paměť neklame - asi sedm centimetrů. Ano, paměť, protože od mého prvního setkání s Radlíkem uplynulo mnoho času, jistě přes třicet let.
Spřátelil jsem se s Radlíkem a přižil s ním jedeno další ráno kalné i nekalné, to převážně nekalné, podotýkám. No a po převratu v roce 1989 přestali Radlík vyrábět. Nebo nepřestali, ale zmizel mi z dosahu. Chápete, kam mířím? Včera večer lovím v lednici, tam kulatá věc, na ní nápis Čerstvý sýr, okusím - a poznaly dítky matičku po dechu a já poznal Radlík po chuti a zaplesal jsem, Radflík s enám vrátil! Pravda, přetvořený do tvaru kulatého, nicméně kulatost sýrům sluší. Hlavně že chutná jako ten starý dobrý Radlík, nadaný mocí léčivou.
Nebudu to pokoušet. Dnešní večer nebude nerozvážný. Navíc, Ljuba při posledním nákuu vzala jen jeden nevyzkoušený sýr. Stačí mi to vědomí návratu.
Čekám ještě na další? Možná ano, připomenu jediný.
Je to sučuk. Definice na leccos.com je přesná: sučuk, druh orientální cukrovinky; jádra ořechů nebo mandlí navléknutá na niti a obalená rahatovou hmotou (cukr a rýžový škrob) nebo celek hmoty ve tvaru salámu. Ano, ve tvaru salámu. Jen jednou, v dětství, jsem se s ním setkal a byla to láska na první pohled. Zmizel. Však taky v Google mi nabídnou definici a ne sučučí e-shop.
Takže čekám dál.