 |
Pražský městský soud zamítl stížnost zelených na regulérnost voleb v Praze. Že byly nastaveny neslušně, o tom není pochyb, že ODS nastavila pravidla účelově, to je jasné, že je to známka kocourkovství našeho veřejného života, když je možné, aby si momentálně vládnoucí partaj nastavila volby tak, aby měla výhodu, i to je prokazatelné. Nicméně je to podle zákona. Zelený Ondřej Liška nyní trapně vysvětluje veřejnosti, že je to sice podle zákona, ale zákon že je špatný a musí ho změnit Ústavní soud.
Ústavní soud se dopustil velmi problematického verdiktu, když zrušil ústavní zákon schválený sněmovnou. Právě sněmovna je zprostředkovatel vůle voličů v demokratickém státě a onen sporný verdikt ÚS je tedy problematický, jakkoli je zřetelně a doložitelně zdůvodněný. Ondřej Liška si marně honí triko v donkichotském zápase se zákonností: pražská ODS si počínala jak si počínala v souladu se zákonem, ať se nám to líbi nebo nelíbí. Volební zákony mívají své vrtochy a stává se, že nevyhrají "ti, co jich je nejvíc". Obvykle je někdo bit, někdo je znevýhodněn. Volební zákony lze upravovat, ale nesmí to dělat ani Ondřej Liška, ani Ústavní soud. Musí to udělat zákonodárný sbor a v tomto případě by to měl udělat, tedy, měl by zamezit možnost svévolného nastavování pravidel bezprostředně nadcházejících voleb podle momentálních požadavků a dobového střihu. Povolební snahy zelených by tedy mohly v tomto směru přinést pozitivní efekt - že nedovolí, aby tento problém zapadl. Až by se vynořil půl roku před dalšími volbami, bude pozdě.
TOP 09 podává ruku ČSSD
Situace ve "státě Praha" pořád ještě není jasná, a po jednání s ODS předala TOP 09 svoje návrhy ČSSD. Je to na jedné straně pochopitelné - a pro ODS by asi pobyt v opozici byl ozdravný, snad by z ní odpadla většina pijavic. Jenže na druhé straně, je tu otázka: když by TOP 09 s ambicí "vůdce pravice" směla do koalice s ČSSD, proč by totéž nesměla ODS?
|
Dlouho jsem váhal. Nebylo to poprvé, kdy jsem to udělal a právě ta minulá zkušenost mě od toho odrazovala. Ano, poprvé, to bylo snadné. Řešení se nabízelo. Tehhdy jsem neváhal ani vteřinu. Vzal jsem nůž, bodl, zapáčil a bylo to. Ovšem pak ten pohled, který se mi pak naskytl, ta vyšklebená rána, podobná vyčítavému oku, pohled na ni mě trápil a věděl jsem, že ho budu mít před očima pořád. Stále se mi bude připomínat. Udělal jsme to pak ještě několikrát. Říkal jsem si, zvykneš si. Jaksi otrneš. Když jsem bodl poprvé, byl jsem zelenáč a ti mívají měkké srdce. Těšil jsem, že to přestane. Ale otrlost se nedostavovala. Pohled rány podobné mrtvému oku neztrácel ani podruhé ani poněkolikáté na své naléhavosti.
Proč jsem to udělal tentokrát? Asi mi pomohla ta prodleva. K otrlosti, pokud se to tak dá nazvat, pomohla ona pauza. Uvědomil jsem si, že za vše se platí a že ta výčitka jako odplata za bodnutí je nevyhnutelná. Jedno nelze oddělit od druhého a život nemá jen osměvavou tvář.
Takže jsme to přece jen udělal.
Vzal jsem nůž... nadýchl jsem se... vrazil jsem ho do klávesnice a tu podělanou klávesu CapsLock jsem vylomil!