 |
Vláda si navrhne utáhnout opasek - a měla by se o to pokusit zítra. Do konce roku totiž platí moratorium a kdyby vláda s tím nic neudělala, platy by výrazně stouply. Ve hře je miliarda, a taky důvěra občanů. Politici patří k typu lidí, kteří si mohou sami sobě určit plat a to je velká zkouška smyslu pro solidárnost v těžkých dobách. Soukromý sektor odskákal ekonomickou recesi nejhůř, státní zaměstnanci vytáhli do ulic s píšťalami, zato z ústavního soudu se ozvalo, že soudci nejsou jako jiní lidé. Nyní je opět jejich nedotknutelnost brána v potaz.
Pokud by návrh na snížení platů prošel, ušetřila by se miliarda. V rozpočtu je to vcelku bezvýznamná položka, ovšem byl by to pozitivní signál vůči občanovi, který by možná - přinejmenším některý z nich - uvěřil, že i politici jsou ochotni a schopni sdílet s občany jejich úděl.
Kuriózní vzkaz
Václav Havel nechal na budovu Elektrických podniků (nyní Kulturní dům Vltavská) v Praze vyvěsit billboard, na němž vzkazuje občanům, že nevolí tunely a tuneláře, mafiány a šejdíře, kasina a nevěstince. Kohopak tím asi myslel? Prezidentem byl od převratu až do roku 2003. Za doby jeho prezidentování vznikl pojem "tunel" a "tunelář" v ekonomickém slova smyslu, mafiáni a šejdíři ovládli značnou část ekonomiky a vznikla kasína a nevěstince. V následujícím období se situace značně zlepšila, tunelů a tunelářství citelně ubylo, mafiánů a šejdířů je dost, ale přece jen už na ně pozvolna taky dochází. Takže znovu, koho tím Václav Havel myslí? Zdá se, že mistr absurdního dramatu se snaží o absurdní happening v reálném životě.
|
Včer jsem tu psal o hře, kterou jsme hráli se šesti dětmi a v posledku též šesti dospělými v neděli v okolí Zbraslavi. Téma bylo prosté - podle řetězu poschovávaných pokynů najít poklad, ukrytý alchymistou císaře Rudolfa II., magistrem Edwardem Kellym.
Jedno z těch zastavení bylo na zbraslavské ochranné hrázi, vybíhající do Vltavy. Je to důkladná stavba zhotovená z velkých žulových kamenů. Do škvíry mezi nimi jsem snadno ukryl dopis s pokyny, zatímco se děti zaměstnaly tím, že z červeného listí vyskládaly velké písměno K. Tedy K jako Kelly.
Na koruně té hráze, asi dvě stě metrů od břehu, ležel nechutný objekt zvaný všelijak, děti tomu někdy říkají bobo. Objevil jsem bobo a volal jsem: "Pozor, je tu bobo!"
Všechny děti vzaly na vědomí, že zde leží bobo.
V dálce seděl rybář. Zatímco děti skládaly K, sbalil fidlátka a vracel se k domovu. Hodina pokročila, do oběda nedaleko, možná že si už předkládal pomyslný předkrm, možná že jeho pozornost oslabily jiné úvahy, zkrátka, muž vešel do boba rozvážným krokem a kráčel k domovu, zanechávaje za sebou bobí stopy.
Volal jsem: "Pozor, je tu rozmatlaný bobo!"
Leč, některým dějům nelze zabránit. Děti složily písmeno K a rozběhly se po stráni a nalezly dopis a jedno po druhém vcházely do boba, nedbajíce zásady Hérakleita z Efesu nikdy nevstoupíš do stejného boba. V tu chvíli už rybřš téměř dospěl ke břehu a jak se černavě tyčil na pozadí se svým pláštěm a rybářským kloboukem, děti ho spatřily a jedno z nich zvolalo:
"Viděli jste? To byl Kelly!"
A zrodil se nejsilnější zážitek herního dne.