Demonstrace moci státních zaměstnanců
Ekonomická krize by musela být řádově horší, aby do ulici vytáhli zaměstnanci soukromých podniků. Tedy, těch firem, které převážně vytvářejí hodnoty. Ti zatím nestávkují a nedemonstrují, protože ekonomická situace ještě není tak hrozná. Zato ve státním sektoru protestuje, kdo může. Soudci se vyhlásili za nedotknutelnou kastu, protože jim to dovoluje americká ústava z osmnáctého století. Na své si nenechá sáhnout nikdo, kdo si o své gáži rozhoduje sám. Státní zaměstnanci vědí, že by musel zkrachovat stát, aby se ocitli na ulici. Soukromý zaměstnanec takto uvažovat nemůže. Soukromník zkrachovat může ze dne na den a nepomůže mu nikdo. Takže soukromý zaměstnanec musí počítat spolu se šéfem, co je únosné. To státní zaměstnanec nemusí.

Bylo by ovšem nenormáíní a nepřirozené, kdyby to bylo jinak a kdyby se ulice hlavního města neplnily rozlícenými demonstranty. Vytvářejí tlak a je zde otázka, jak dlouho ten tlak vydrží vláda založená na programu úsporných reforem.

Když byl svého času vystaven obdobnému tlaku železničních odborů Václav Klaus, tento vyznavač liberalismu, zalomil se do pravého úhlu a couval tak rychle, jak jen mu paty stačily. Třeba teď Petrovi Nečasovi něco nadčasově moudrého poradí skrze své rádce.

JAK ŽIVOT JDE: Jako starý Indián
Říká se, že Indián skučel a naříkal, když mu rodila žena. Netuším, zdali je to pravda a pokud ano, nelze popřít, že to nese rysy komična. Tím hůř pro mne, protože teď jsem trochu jako ten Indián: včera Ljuba s Annou Marií malovaly a vymalovaly moji pracovnu. Dřely tam, a mě tam k tomu ani nepostily, že jsem v této věci naprosto nekompetentní. No a večer mě rozbolela záda ale opravdu fest. Měli jsme večer ve městě schůzku s přáteli a jeli tam autem. Musel jsem jít v autě dozadu a tam ne sedět, ale ležet, taková to byla ukrutná bolest. Přes noc to trochu polevilo a teď, když tu sedím a píšu, tak... nic moc. Takže píšu jen krátko.