 |
Dvacet tisíc policistů bude v Praze demonstrovat proti tomu, že na tom budou stejně, spíš mnohem líp, než jiní pracující občané naší země, sníží se jim v důsledku ekonomické recese příjem. Zatímco zaměstnanec soukromé společnosti, která vyrábí nové hodnoty, chápe, že je třeba šetřit a snižování nákladů zabrání tomu nejhoršímu, totiž zhroucení podniku, státní zaměstnanec to vidí jinak. Stát disponuje penězi vyždímanými z daňových poplatníků a nevidí důvod, proč by se měl uskrovňovat. Vždyť on to někdo, tedy poplatník, zamázne.
Mentalita státních zaměstnanců se liší v tom, jak blízko koridorům moci zaměstnanci jsou. Ukázalo se, že soudci tvoří kastu nedotknutelných. Nejsou to zaměstnanci jako každý jiný a to co vykonávají, není práce, nýbrž něco jako bohoslužba, takže omezení příjmů, byť čtyřprocentní, je rovno rouhání. Rozhodl to ústavní soud. Využil privilegia zrušit jakýkoli zákon, který se mu namane - při džungloidní složitosti a propletenosti našeho právního řádu lze zdůvodnit prakticky cokoli. Policisté tak blízko koridorům moci nejsou. Jsou na tom hůř než - dejme tomu - zaměstnanci železnic, kteří hravě dokážou prosadit platy za svoje mizerné služby ochromením dopravy.
Když totiž nás policisté přestanou chránit, nepoznáme to.
Takže budou chodit po ulici a budou pískat na píšťalku.
|
Je to už věc generační. Víte, co to je " p - š - t"? My starší ročníci zvoláme: strýček Jedlička! Šťastní mladší ročníci se zeptají, "kdo to je strýček Jedlička"? Strýček Jedlička byl pořadatel a protagonista dětských představení, a jako fantom poznamenal duše řady dětských generací. Svoje představení zahajoval proslovem na téma "p - š - t", tedy šlo o citoslovce utištění, "pšt". Děti měly vzít na vědomí, že je třeba sedět, být zticha a sledovat Mistrovu produkci. Navštěvoval jsem v dětství i loutkové divadlo na Senovážném náměstí. Jeho šéf pan doktor Malík také měl před každým představením umravňovací přednášku: seďte, ani se nehněte a naslouchejte a dívejte se. Mlčky.
Střih.
V neděli jsme byli s přáteli Knéblovými a jejich dětmi a s Dominkou v Divadélku Reduta na představení o třech veselých prasátkách. Pravda, šly na mě trochu mrákoty, když jsem se dozvěděl, že jde o drama Pašíka, Mašíka a Šašíka plus vlka, a utěšovalo mě jen to, že hudbu k tomu složil Jaromír Nohavica. No a vidíte, byl to silný zážitek. Žádné "p-š-t", žádné umravňování! Děti byly spontánní, hrály s sebou, lezly na jeviště a radily prasátkům, kde se mají před vlkem schovat. Úžasná atmosféra. Dominka byla nadšená a večer vykládala doma:
"To je škoda, že jste to taky neviděli!"
Takže žádné "p.š.t", tyhle děti už nežijí ve stínu "p-š-t". Kéž jim to zůstane.
Neodpustím si ale přípodotek s tou výhradou, že je to pohádka a kdyby to mělo být jinak, byl by to horror. V příběhu jde o to, že má vlk hlad a chce se najíst. Prasátka nakonec toho přísně chráněného predátora utlučou k smrti a mlátí do něho dokud je v něm jiskřička života. To vše před očima dětiček, které si doma pouchutnávají na vepřovém a na šunce a na prejtu.
Pšt... To je realita, pohádka musí být jiná.