 |
Prezidente, jednej, jsi-li prezident, nebo jsi pouhá figurka? Zdá se, že to druhé je pravda, pokud jde o prezidenta EU Hermana Van Rompuye. Premiér Nečas na své bruselské misi se s Van Rompuyem setkal a vyzval ho, aby se sedmadvacítka víc zasadila o to, aby Kanada odvolala ostudná a diskriminační víza nutná pro cesty našich občanů. Skandální je, že Nečas vůbec musel o něco takového žádat. Kanada trestá členskou zemi EU za to, že má nesmyslné imigrační zákony. Exodus českých občanů do Kanady je naveskrz ekonomický, chytráci táhnou za moře, aby se přisáli k prsu štědřejšímu než mají doma. To je celý ten problém. Žádným pronásledováním a diskriminací doma netrpí. Kdyby se něco takového u nás praktikovalo, nezasloužili bychom si být členským státem EU. Toto by měla EU vnímat a chápat. O diskriminaci tady stoprocentně de, o diskriminaci členského státu EU. Buď má Kanada určitou úroveň styků s Unií nebo ji nemá. Česko jako demokratický stát nemá žádný nástroj na to, aby svým občanům zakázalo kamkoli cestovat - to už tu bylo. Ale Kanada má možnost svůj systém sociálních dávek nastavit tak, aby sloužil svému účelu a nebyl lákadlem pro parazity z jiných zemí.
Hrozba, že EU zavede víza pro kanadské diplomaty, byla jen plácnutím do vody. Je to krátkozraká politika. Žádná instituce není na světě na věky věků a nemá trvalé boží požehnání. Závisí na konsensu těch, kterých se týká. Zdá se, že nedůslednosti založené ná národním sobectví erodují evropskou myšlenku rychleji, než stačíme vnímat. Diskriminace naší země je taky jedna z takových malých trhlinek, možná zatím sotva znatelných, které se ale mohou časem nebezpečně rozšířit.
|
Před polednem se dostavil pán od firmy, která nám před pěti lety, když jsme přestavovali a dostavovali náš zvolský domeček, dodala okna a dveře. Byl moc milý, nesl kýbl s nářadím (nikdy jsem nikoho neviděl nosit nářadí v kýblu) a sešteloval nám panty a zavírání. Ony se ty dveře užíváním hnou o milimetřík, o dva a pak to drhne a zlobí.
Byla to radost se dívat, jak to jde od ruky, když se to umí. Pán měl elektrický šroubovák, přesně věděl, kam ho vrazit, jak dlouho bzučet, bylo to šup šup hotové. Koukal jsem mu do ruky, abych se dozvěděl, jak se to dělá, kdybych to měl dělat sám. Dal mi manuál s názornými obrázky. Ano, taková je moderní doba - i k používání dveří potřebujete pětistránkový manuál.
Večer, když jsem se vrátil ze semináře, nastala moje hvězdná hodina manuální práce. Chtěl jsem domontovat polohovací rošt do postele z IKEA, dodělat to dřív než se vrátí Ljuba z natáčení. Nábytek z IKEA je skládačka, jak známo, a dodává se k němu obrázkový manuál, kde je přesně vykresleno, v jakém pořadí a jak a co máte dát dohromady. Takže, dal jsem to dohromady. Rošt už roštuje. Ale by to proces typu pokus - omyl. Asi tak: koukám do manuálu a říkám si, sakra, jak to myslej, ono třeba... Pak následuje úkon, špatně. Jinak, špatně. Potřetí, dobře. Koukám znovu do manuálu a konečně pochopím, jak to mysleli.
Dnes bych dovedl ten rošt sestavit za slabou hodinku (strávil jsem dvě a půl hodiny tuhé práce, vypil u tohjo dva panáky whisky Lafroigh pro uklidnění). Jenže to jsou ty zkušenosti, které mi jsou k ničemu. Pravděpodobně (a doufám) už nikdy nebudu žádný rošt montovat. Nábytek asi jo, ale ten bude z jiných dílů a bude mít jiný manuál a já se zase vypravím na dobrodružnou plavbu po moři pokusů a omylů.