Došlo i na gesta
Jiří Paroubek okázale odmítl návrh, že by se mohl stát velvyslancem v Rakousku a David Rath okázale odmítl se zúčastnit pracovního oběda s premiérem a ostatními hejtmany.
Paroubkovo odmítnutí lze interpretovat z různých pohledů. Post ambasadora je v české politice odkladiště, a nikoli jen v české. Paroubek sice odešel z čelní pozice sociální demokracie, ale nenastoupil po něm nikdo, kdo by zaujal jinak než svou prostředností. O Paroubkovi si můžeme myslet cokoli a můžeme se smát Zelenému Raulovi v Reflexu, ale Sobotka je vedle něho nýmand a ostatní pretendenty sotva známe jménem, natož abychom si dokázali něco konkrétně představit, když se ozve zvuk Dryml. Byl by tedy blázen, aby se nechal uklidit do Vídně, kde by byl maximálně pro smích, už pro to, že o jeho znalostech němčiny plus aspoň tří dalších jazyků, což by mělo být minimum pro diplomata, nejsou věrohodná svědectví. Paroubek tedy zůstává zde a čeká na svoji příležitost. Čas pracuje pro něho. Jestli se nestane zázrak v podobě senzačních výsledků v podzimních volbách, Paroubek se vrátí do čela partaje na bílém koni a kdyby na něm měl jet z Vídně, měl by zadek na maděru už někde u Mikulova.

Jiný případ je ovšem David Rath a řekněme rovnou, že případ pro psychiatra. Hraje si na jediného spravedlivého socialistu, který se nechce zahazovat s vládou rozhodnutou šetřit. Neuvědomuje si, že se do své funkce dostal čistě stranickými cestami připomínajícími střevní část zažívacího traktu. On není věrohodný tribun lidu a třebaže se dá čekat, že nasranost obyvatelstva poroste, nelze čekat, že se zraky obyvatelstva upřou k tomuto Horymírovi, který vyrazí s mečem v ruce proti bohatcům. Je to zhrzený člen ODS, který se dal k socialistům, dostal nafackováno od Macka a dělá se hezkým za státní peníze. Teď si upřel jeden oběd zadara. Na tribuna lidu by přece jen musel přidat, třeba přidá. Zatím ale to nestačí.
JAK ŽIVOT JDE: Jak mě Iris podfoukla
Stará dáma už není velký chodec, natož pak běžec. Ráno ještě tak více méně je ochotna se mnou ujít základní okruh zvaný "áčko", čítající bratru tři kiláky, ale jak postupuje den, chuť procházet se a zkoumat prostor opadá. Vleče se za mnou, musím ji opakovaně vybízet, tak pojď, jdeme Irdo, polez, kůže líná, a tak podobně.
No a podvečerní "áčko" vykonáme takto postrkem.
Včera jsem si usmyslel si vyjít s Iriskou o polední pauze. Tvářila se velmi rozhořčeně, jako že co je tohle za móresy, áčko v poledne? Dovlekla se až k poli, které dělí náš satelit od lesa - a právě v lese je ta nejdelší a samozřejmě ta hezká část áčka. No a najednou přidala do kroku. Vida ji, řekl jsem si, ucítila vůni lea a začala se těšit!
Zrychlovala a já taky přidal do kroku a už jsem si myslel, že to bude vycházka s psíkem ve sportovním duchu, až došla k rozcestí - doprava přes pole do lesa, doleva zpátky do satelitu. A šup a už vzala dráhu a než jsem stačil doběhnout na roh, byla na druhém rohu, mihnul se ocásek a byla pryč a dostihl jsem ji až u vrátek. Smála se na celé kolo, jak mě napálila a byla celá šťastná a museli jsme si hrát na šíleného psa a pak dostala žvejkací tyčinku.

Dnes ráno tě ale áčko nemine, vopice jedna. Vezmu na tebe vodítko.