Ohlédnutí po 21. srpnu
V klidu a za hezkého počasí prošuměla vzpomínka na začátek přímé vojenské okupace Československa Sovětským svazem a jeho vasaly. V souvislosti s tím se vzpomenulo i na události z roku 1969. I tehdy jezdily po ulicích tanky, i tehdy se střílelo a byli ranění a mrtví, jenže to už byly tanky československé a vrazi byli naši občané. I na těchto stránkách se v diskusích nejeden horlivec rozčiloval nad "vrahy Mašíny". Kdopak se bude rozčilovat nad vrahy z Lidových milicí?

Přitom je zajímavé, že legálnost této soukromé armády Komunistické strany je víc než pochybná. Cituji Jiřího Bílka z Vojenského historického ústavu, jak o tom hovořil letos v únoru na ČT 24 (celá beseda viz zde, je velmi zajímavá):

"jediný zákon, který nějak o milicích hovořil, byl první zákon o Sboru národní bezpečnosti (SNB) z roku 1948. V něm byly milice brány jako určitá škola kádrů pro SNB (tenkrát milicionáři hojně vstupovali do SNB i do armády). Tento zákon platil až do roku 1965, kdy byl vydán nový zákon o SNB, kde už o milicích nebyla jediná zmínka. Do roku 1953, kdy vznikly nové předpisy pro Lidové milice, milice podléhaly ÚV KSČ, přestože podle zákona podléhaly ministerstvu vnitra. Takže kdybych to vzal teoreticky, nejsem právník, dokud byly v nějakém zákoně uvedeny, můžeme uvažovat o jisté legalitě. Ve chvíli, kdy v zákoně uvedeny nebyly, byly zcela ilegální. Navíc zákon byl obcházen tím, že předpisy milicí hovořily o tom, že ministerstvo vnitra s nimi nemá téměř nic společného, a od roku 1953 pro milice dělala všechno armáda. Takže v této chvíli se dostaly za hranu možné zákonnosti. "

Oč zde tedy jde? Komunistická strana vyzbrojovala kádry svých lidí lehkými i těžkými zbraněmi. Šla i mimo svoje vlastní zákony, chovala se tedy nezákonně. Už sám fakt Lidových milicí by tedy měl být dobrým důvodem pro rozpuštění.
Jenže to by musela být "politická vůle" a vyvolalo by to mnoho nepříjemných otázek, jež by se týkaly i lidí u moci. Už v první polistopadové vlně lidí jimiž se obklopil Václav Havel.
Takže dnes můžeme leda tak tiše vzpomínat.
JAK ŽIVOT JDE: Neprosná logika
Vše je zaznamenáno, vše promyšleno... Dva příklady.
V úterý Ljubu , Dominku a mne vzali naši přátelé Knéblovi se svými dětmi hrát hru "Hledání pokladu magistra Kellyho". Bylo to úžasné dobrodružství, hledali jsme dopisy magistra Kellyho, plnili úkoly - a mimo jiné ten jeden úkol spočíval v tom, že se mělo jít k pekaři a tam převzít další dopis. Bylo to úžasné.
V pátek Dominka povídá:
"My jsme měli jít k pekaři."
"Ano, a tam převzít zprávu. Vždyť jsme tam šli a zprávu převzali!"
Pohled studených očí.
"Jenže nám ji dala pekařka a ne pekař!"
Ano, v pekárně byla prodavačka... Tak tohle jí leželo v hlavě od úterka do pátku!
Druhý příklad. Chtěla, abych jí vyprávěl pohádky, které mně vyprávěl tatínek, když mně byly čtyři roky. No, pamatuju si rámec, nikoli detailní obsah. Rámec spočíval v tom, že ke mně večer přijede profesor Piccard s trpaslíčky a vytáhne mě z postýlky a vezme mě na různá dobrodružství. No a když jsem večer v sobotu vezl Dominku domů, vyprávěl jsem jí Piccarda. Samozřejmě jsem improvizoval a vymýšlel jaksi za pochodu.
Že přiletěl profesor Piccard s trpaslíčky a naložil mě do letadla a odletěli jsme do pouště řešit záhadné mizení velbloudů. Našli jsme karavanu a najednou, jeden velbloud zmizel. Druhý, třetí, pátý. A pak to přišlo na trpaslíčky. Jeden, druhý... mizeli.
"Jak to, že vy jste taky nezmizeli?" zeptalo se dítě. Pohled studených očí.
"Kdo?"
"Ty a profesor Piccard."
No, dostal jsem se z toho. Bylo by smutné, abych se nedostal při té řadě sci-fi příběhů, co mám za sebou. Ale neunikne té mrňavce vůbec nic!