 |
Jiří Paroubek doporučil k volbě do čela strany Davida Ratha. Jestli je v celé sociální demokracii někdo ještě větším prototypem arogance a populismu vedle Paroubka, pak je to právě David Rath. Pokud by mělo dojít na Paroubkovo doporučení, bylo by to věru panoptikum, oněch veličin v Lidovém domě - od Miloše Zemana potácejícího se s láhví becherovky od objímání stromů po prezidentské kandidatury přes zoufalého marathonistu Vladimíra Špidlu a šikovného plzeňského právníka Stanislava Grosse po odpudivého puchejře Paroubka a řada by byla završena trestí veškeré nesympatičnosti, Davidem Rathem. Když zoufalá pražská ODS nasadí do čela neznámého zpěváčka, je to aspoň k zasmání.
Při pohledu na podobný debakl pozorovatel mimoděk hledá náznak nějakého poučení. Jak se to mohlo stát? Vždyť i ten Nečas stanul v čele "velké" ODS víceméně z nouze. Těžko si to vysvětlit jinak, než že jde o efekt akvária, jak to před časem trefně označil tehdy ještě ministr Vladimír Mlynář, kdy strany jsou do sebe uzavřené jednoúčelové organizace, zaměřené na prodlužování vlastní existence a hájení osobních zájmů svých špiček. Nemají mechanismus ani pro vnitřní kontrolu - pak se stane, že stranická špička do poslední chvíle hájí zcela diskreditovaného předsedu Grosse, ani pro obměnu personálního složení oné špičky. Život ze dne na den, od jednoho kšeftu k druhému, od podrazu k podrazu, od jednoho kotrmelce k druhému. No a pak není prostor k údivu.
I když, připouštím, Rath v čele sociální demokracie by mě přece jen udivil.
|
Nakonec jsme zakotvili ve Zhangmu, což je všivá díra na tibetsko-nepálské hranici, nacpaná do úzkého údolí řeky Bhote Koshi. Zde jsme měli strávit poslední noc na tibetském území a nazítří se uvidí, zdali nás průvodce přidělený z moci úřadů opustí svou roli líného, neochotného podraznického padoucha, roli, v níž doposud tak skvěle vynikal. Uložili jsme si věci do zapáchajícího hotelového pokoje, zkontrolovali, zdali i zde jsou čtrnáct dní nevyměněná prostěradla, ano, pozůstatky pubického ochlupení a charakteristické vlhké skvrny byly jak se patří na svém místě, takže i tuto noc strávíme ve spacácích. Stěna dělící pokoj od sprchového kouta tentokrát nebyla plesnivá, odtok více méně fungoval.
Naproti hotelu byla restaurace. Nahlédli jsme do ní, avšak moc povzbudivě nevypadala. Vydali jsme se tedy křivolakou ulicí vzhůru. I tam byly podniky podobného typu, avšak při pohledu na netečné tváře Tiběťanů připravených nás oškubat s rutinní lhostejností hospodyně jsme se raději vrátili do té původní restaurace.
Tam seděli tři Holanďané, manželský pár s dcerou. Dcera ždímala zbytky elektrického proudu z akumulátoru své počítačové hry a na čele měla jasně patrný nápis NEVER MORE. Její matka měla vyhaslý zrak a okoralými rty šeptala jakési modlitby. Otec rodiny nám pak vyprávěl, jaké máme štěstí, že bydlíme v tak skvělém hotelu. On, když se pokusil pustit vodu z vodovodu, kohoutek ztrhl a ukázalo se, že je nasazen do díry vysekané do zdi.
"Neztrácejte naději, přátelé," říkal nám. Už v kraji byl a vyznal se. "Zítra už budeme v Káthmándú. Na tohle všechno," mávl kolem sebe, "na to zapomenete. V Káthmándú je krásně. Tam začnete žít."
A měl pravdu. Takže pamatujte: Když Tibet, tak Nepál!