 |
Není to zas tam moc velké novum v naší společnosti - v předminulém století jsme prožili "hilsneriádu", tedy gigantický celonárodní spor kolem údajné viny jistého Leopolda Hilsnera. Ten byl obviněn z rituální vraždy Anežky Hrůzové. Aféra měla silný antisemitský podtext, Hilsnera se ujal T.G.Masaryk, nicméně omilostněn byl Hilsner až na sklonku první světové války Karlem I.
Kajínkův případ je samozřejmě ve zcela jiné dimensi. Žádné nacionalistické anebo rasové vášně se nekonají. Nicméně, sílí podezření, že fatálně selhala jak policie, tak justice a celý případ, medializovaný nyní až do absurdnosti, vrhá snad ještě horší stín na jeden ze základních pilířů demokracie, než aféra kolem právnické fakulty v Plzni. Tam šlo "jenom" o "normální korupci". Tady se rozkrývá zrůdné propojení podsvětí s policií a snad, nedejbože, i soudní mocí.
Na spadnutí je obnova procesu. Jenže, vyřešila by ten problém? Nevypukly by teď ty největší vášně, kdy by veřejnost, zmagořená sdělovacími prostředky, rozhodovala o vině nebo nevině? Laici, v podstatě na základě informací o nulové hodnotě, protože jde o informace zprostředkované, neověřené a neověřitelné, "hlasují" o vině a nevině. Zatím je to jaksi na nečisto, v internetových anketách.
Představme si, co by nastalo, kdyby zasedl skutečný soud.
Jen toho Masaryka, ať koukáme jak koukáme, nikde kolem nevidět.
Když pomineme Jiřího Paroubka, samozřejmě.
|
Nakonec jsme zakotvili ve Zhangmu, což je všivá díra na tibetsko-nepálské hranici, nacpaná do úzkého údolí řeky Bhote Koshi. Zde jsme měli strávit poslední noc na tibetském území a nazítří se uvidí, zdali nás průvodce přidělený z moci úřadů opustí svou roli líného, neochotného podraznického padoucha, roli, v níž doposud tak skvěle vynikal. Uložili jsme si věci do zapáchajícího hotelového pokoje, zkontrolovali, zdali i zde jsou čtrnáct dní nevyměněná prostěradla, ano, pozůstatky pubického ochlupení a charakteristické vlhké skvrny byly jak se patří na svém místě, takže i tuto noc strávíme ve spacácích. Stěna dělící pokoj od sprchového kouta tentokrát nebyla plesnivá, odtok více méně fungoval.
Naproti hotelu byla restaurace. Nahlédli jsme do ní, avšak moc povzbudivě nevypadala. Vydali jsme se tedy křivolakou ulicí vzhůru. I tam byly podniky podobného typu, avšak při pohledu na netečné tváře Tiběťanů připravených nás oškubat s rutinní lhostejností hospodyně jsme se raději vrátili do té původní restaurace.
Tam seděli tři Holanďané, manželský pár s dcerou. Dcera ždímala zbytky elektrického proudu z akumulátoru své počítačové hry a na čele měla jasně patrný nápis NEVER MORE. Její matka měla vyhaslý zrak a okoralými rty šeptala jakési modlitby. Otec rodiny nám pak vyprávěl, jaké máme štěstí, že bydlíme v tak skvělém hotelu. On, když se pokusil pustit vodu z vodovodu, kohoutek ztrhl a ukázalo se, že je nasazen do díry vysekané do zdi.
"Neztrácejte naději, přátelé," říkal nám. Už v kraji byl a vyznal se. "Zítra už budeme v Káthmándú. Na tohle všechno," mávl kolem sebe, "na to zapomenete. V Káthmándú je krásně. Tam začnete žít."
A měl pravdu. Takže pamatujte: Když Tibet, tak Nepál!