 |
Karel Schwarzenberg inzeroval, že usíná, když slyší hlouposti a ejhle, klížily se mu oči při úterní parlamentní rozpravě o důvěře vládě. Petr Nečas charakterizoval úkoly vlády takto: "Reformovat veřejné finance, abychom v roce 2016 dosáhli vyrovnaných veřejných rozpočtů, provést důchodovou reformu, přijmout sadu reformních opatření vedoucích k větší efektivnosti zdravotnictví, reformu systému terciálního vzdělávání a opatření vedoucí k vyšší transparentnosti veřejných zakázek." V reakcích na vládní záměry převládá na jedné straně souhlas se záměrem a na druhé straně skepse, zdali se podaří záměr uskutečnit.
Poprvé v dvacetileté historii obnovené demokracie je zde reálná možnost reformní kurz nasadit a prosadit. Socialisté spolu jejich komunistickým slepým střevem zatím mohou jen štěbetat na téma, že se šetřit nemusí. Jenže do realizace reforem je daleko a pohodlné vládní většině může zkomplikovat život výsledek podzimních voleb do senátu. Ovšem co je nejnebezpečnější pro "pohodlnou vládní většinu" je pohodlná vládní většina sama o sobě. Zhoubná role zelených v Topolánkově vládě budiž pochmurný mementem pro další vlády, ať levicové nebo levicové s nálepkou pravicovosti, jako se současná Nečasova vláda.
Zvonokosy pokračují
Hádku kolem metodické příručky určené učitelům týkající se sexu jsme tu přirovnali ke klasické politické grotesce Zvonokosy. Skvělou kapitolu k tomu přidal v úterní MF Dnes Petr Hájek, prezidentův tajemník. Prohlásil, že je to konec civilizace a že jde o pokračování bolševické doktríny, že "dítě patří státu". Duchovní dílko tohoto muže, a nezapomínejme, že on nepochází z opice, si přečtete zde. Ony tedy i jiné kultury vyučovaly sexuální praktiky, ba dokonce způsobem nekonečně expresivnějším, než diskutovaná příručka, naposledy jsem obdivoval vyřezávanou Kámasútru na fasádě templu v nepálském Bathápúru před týdnem, a kultury trvají a nezhroutily se. Nicméně přirovnání ke Zvonokosům se i nadále dere na mysl a těžko se ubránit představě, k čemu se státní myslitel placený z daní blíží - ano, je to ona, ta strážkyně veřejných mravů, bojovník proti záchodku, ano, zde přichází Petr Hájek coby Elulalie Čubíková!
|
V Tibetu jsme potkali nepočítaně svatých a svatě se tvářících mužů a žen, nejinak to bylo v Nepálu, nicméně jenom v Nepálu jsme spatřili živou bohyni.
V mnoha jihoasijských zemích věří, že se ta či která bohyně převtělí do těla malé dívenky a ta pak dostane titul Kumari. V Nepálu Kumarí pochází z rodilých příslušníků kmene Newari, obývajícího kathmándské údolí, z klanu Šakjá, v němž se měl narodit sám Buddha. Ta opravdu správná Kumari se jmenuje Královská Kumari a obývá palác Kumari Ghar v centru města. Současná Kumari se jmenuje Matina Shakja a na její palác jsme se pochopitelně také chtěli podívat.
Vešli jsme i dovnitř, Ljuba a já s průvodcem. Uvnitř už byli nějací dva Evropané a úhlopříčně od nás v koutě dva místní. Najednou ti dva začali něco rozčileně brebentit a původce nás šeptem vyzval, abychom schovali fotoaparáty. Nesmí se fotit.
Vzápětí se v jednom okně v prvním patře objevila Kumari.
Vypadala jako porcelánové loutka, bledá holčičí tvář, je jí úpět let, té současné Kumari, nalíčená, s obrovsky zvýrazněnýma očima, oblečená do červeného atlasu zdobeného zlatými šperky. Strnule jsme na ni zírali a pak mě napadlo jí zamávat. Radostně poskočila - a zmizela.
Náš průvodce z toho byl zmatený. Kumari se takto nikdy neukazuje, objevuje se v okně vnější stěny paláce za určitých událostí a přijímá hold věřících. Ale někdy pocítí touhu se podívat z okna do vnitřního dvora. Asi si pomyslíte, chudák dítě. My na to myslíme celou dobu, kdy jsme Kumari spatřili. No a Kumari bude vystupovat v mém novém románu, který jsem v Tibetu vymýšlel a doufám vymyslel.