Hradní pán promluvil
Václav Klaus vyslovil podiv nad tím, že se ODS tak dere o post předsedy dolní sněmovny, když bude mít s největší pravděpodobností premiérské křeslo. Není sám, kdo se tomu diví, nicméně je kupodivu, že údiv dal veřejně najevo. Je to neobvyklý zásah hlavy státu do složitých jednání souvisejících se sestavením vlády. V posledních dvaceti letech se stalo tradicí, že prezidenti jednají na hraně ústavnosti. Výmluva byla obvykle jednoduchá, že jakožto občané mohou vyjádřit svůj názor. Potíž je v tom, že nelze oddělit člověka, tedy občana od funkce a že dobré politické mravy velí, aby člověk - občan si své soukromé názory nechal pro sebe a uvalil na sebe dobrovolnou cenzuru plynoucí z požadavku politické nestrannosti hlavy státu.

Což samozřejmě neznamená, že Klaus nemá pravdu. Usápnutí obou funkcí je známka arogantní nenasytnosti a právě arogance stála ODS tolik hlasů, že její současná vedoucí role v trojkoalici je do značné míry pochybná. Ještě několik takových skvělých politických tahů a Nečas si bude muset připravit krém a kartáč, aby směl Schwarzenbergovi leštit premiérské boty.

Pražské zametání
A je po smíchovském lenním pánovi Jančíkovi, Bém se zatím zuby nehty drží. Po volebním výprasku se pražská ODS chystá k podzimním volbám a je jasné, že s kompromitovanými figurami v těchto závodech doběhne ještě hůř než ve volbách parlamentních. Ale opravdu začne jít do tuhého, až se přestane žertovat a začne účtovat. Ono je sice hezké dělat vtipy na to, že šéf komise "vyšetřující" případ Opencard je Pavel Bém a je hezké vtipkovat, že tunel Blanka je nejhlubší golfová jamka. Pokud bude dostatek "politické vůle" - tedy, srozumitelně řečeno - pokud politici přestanou zlodějnu krýt a ze zlodějny těžit - "případ Opencard" i "golfová jamka" musí pár obratných cifršpiónů hravě rozkrýt. Musí ale být ta politická vůle a pokud nebude, všechny Nečasovy revoluce budou velmi brzy také předmětem vtipů. JAK ŽIVOT JDE: Patnáckrát vykradena
Na celé trase Praha - Chomutov dnes projíždíte už jen jedinou obcí, jinak vše objíždíte. Včera jsem byl v Chomutově, přátelé Milan Pecák, Vojtěch Návrat a Martin Zhouf tam otevírali výstavu v Galerii Špejchar. No a při cestě domů jsem v téhle poslední obci vzal stopařku. Byla to šedovlasá paní, nesla tašku. Zastavil jsem, otevřel a první dotaz zněl:
"Nevadí, že mám kýbl?"
Nevadilo. Stopaře beru často, na krátkou vzdálenost mezi mostem na Zbraslavi a Vraným. Obvykle jsou nemluvní a smrdí, cigaretami nebo jen tak, bezdůvodně. Tahle paní nesmrděla a byla hodně mluvná, za celou cestu až na staré letiště v Ruzyni,kde přesedala na autobus, nezavřela mluvicí ústrojí.
Vykládala o tom, jaké je to utrpení mít chalupu. Autobus, který jí dnes ujel, byl za poslední dobu pětkrát zdražený, přičemž aktuální autobus nedrží jízdní řád. Buď přijede dřív nebo pozdě, tentokrát přijel dřív a ujel jí. Cesta k němu daleká, kilometr po nebezečné silnici, nebo oklikou třikrát delší, což je s kýblem obtížené, jak uznáte.
I já uznal.
No a pak ti zloději. Vykradli ji celkem patnáctkrát, jednou dokonce chalupu vypálili. Jednou zloděje načapala, zavolala policii, policie přijela s čuchacím psem, pes chlapa vyčuchal, policajti ho sebrali, jak byl zalezlý na půdě za trámem, lup připravený na stole v kuchyni, nějaké věci a kasičku s penězi, odvedli chlapa k vyšetřovaeteli, ten chlapa pustil, protože nic neukrad a ty peníze ukradli ti policajti. Vyprávěla paní. Cesta do Prahy není dlouhá, ale tentokrát mi dlouhá připadala.
Položil jsem otázku, která asi napadne každého, proč má, medle, chalupu, když je to takové utrpení?
Nebudu ani ve stručnosti reprodukovat další pohnutý příběh jejího života. Pochopil jsem, že chalupu člověk nemá proto, že ji chce. Ono se to prostě stane.