Ještě nevyhráli, a už se vyvlastňuje
Rudá koalice se ještě neujala moci a už se vyvlastňuje - stát, který nebyl schopen se s jednou farmářkou osmnáct let dohodnout o jejím pozemku se rozhodl, že jí pozemek prostě ukradne. Ono to samozřejmě nepůjde tak snadno, k vyvlastnění mělo dojít už v roce 1993, jenže marasmus v tomto státě nepostoupil ještě tak daleko, aby majitelku pozemků nechaly úřady zavřít. Takže výsledek je nadále trvající situace, kdy dálnice končí v polích pár kilometrů před Hradcem Králové.
Boj o katedrálu
Další trapná kauza je boj o katedrálu. Nový pražský arcibiskup Dominik Duka projevil větší ochotu ke kompromisu a též využil svých dobrých vztahů s Václavem Klausem a tak došlo k dohodě, která za primariátu Miroslava Vlka nebylo možné dosáhnout. V čem dohoda spočívá? Předseda lidovců (to je ta budoucí mimoparlamentní strana) Cyril Svoboda to vysvětlil. Jde o "francouzské narovnání" které spočívá v tom, že "co je uvnitř omítky je církevní, co je vně omítky státní - tedy zdivo a vše dál". Můžete nad tím kroutit hlavou, dokud ovšem se nedopoví to podstatné - do katedrály se bude vybírat vstupné. Půjde ten výtěžek před omítku nebo za omítku? To teprve uvidíme. Zajímavá je Svobodova lidovecká reakce, velmi nasupená. Zdá se, že kapitán parníku třoucího se o pobřežní skály není dohodou nadšený a nemyslí si, že konkordát Duka - Klaus jeho partaji pomůže. Až dosud byli lidovci "jazýčkem na vahách" a využívali své nepatrné, leč parlamentní přítomnosti k nestydatému vytěžování vládní pravomoci, neúměrné významu.
Na to budeme mít napříště jiné kofry, zejména pak VV, Věc Vyčůranou.
JAK ŽIVOT JDE: Předlouhá cesta
Večer jsem při procházce s Iriskou potkal dva sympatické mladé lidi. On a ona, oblečení nalehko. Zamířili ke mně a oslovili mě.
"Znáte to tu?"
"Znám." Jakmile chodíte se psem, pak opravdu poznáte každé zákoutí.
"Víte, kudy se jde k Vočkovi?"
Hostinec U Vočka je v sousední vesnici, v Březové. Byl jsem tam několikrát, chodím tam nerad - sice tam dobře vaří, ale je tam zahuleno. Vím, kudy se jde k Vočkovi. No a vysvětloval jsem, že je třeba vrátit se na silnici a pokračovat po asfaltu.
Podezření zkalilo zrak těch mladých lidí.
"Na silnici? To se nejde touhle ulicí?"
Chápu to podezření. Ulice se jmenuje Březovská, leč, komu žalovat, do Březové nevede. Lomí se a vrací se , dokonce polní cestou, na silnici. Mladá dáma měla jen lehké střevíčky, takové popelkovské. A k Vočkovi je to dlouhá míle.
"Musíte na silnici," řekl jsem bez slitování. "Počkejte si na autobus. Zkuste stopovat."
Rozloučili se a děkovali. Nevím, zdali k Vočkovi dorazili. Moje rada jim očividně připadala moc příkrá, nepříjemná. Lepší by byla jiná rada: jděte rovně a za 200 m tam dojdete. Třeba jsem jim to tak měl říct. Bylo by to v duchu slibů dnešních dnů.
Nebo si to rozmysleli a vrátili se.
U Vočka to nestojí za nic, smrdí to tam, je tam zahuleno.