Přežili jsme konec světa
Možná, že se jednou bude postnovověk datovat 30. březnem 2010. Právě toho dne se odehrál ve švýcarském středisku CERN pokus, který by mohl vést k odhalení tajemství takzvané temné či skryté hmoty, jejíž existence nikdy nebyla prokázána. Dokonce se liší odhady, kolik je ve vesmíru této podivné substance - zdali to co pozorujeme, včetně nás samotných, tvoří pět, deset nebo dvacet procent všehomíra. Co to je, jaké to má vlastnosti? To nikdo neví a právě experiment, při kterém ve velkém urychlovači nejmenších částic (LHC) byly proti sobě vypuštěny částice s energií sedmi teraelektronvoltů, by mohl vést... někam, kam netušíme.

Na úsvitu moderní vědy se konaly zásadní pokusy i za potlesku laického publika, připomeňme slavné Galvaniho pokusy se žabími stehýnky, které v důsledku vedly i k tomu, že nyní čtete tento text na monitoru svého počítače. Takové doby se už nikdy nevrátí, každý pokrok je vykoupen obrovskou námahou a investicemi. Snadno podléháme iluzi, že je vše už vynalezeno. Nečekejme, že se dnes nebo zítra nebo za rok dočteme v novinách na první straně palcovými titulky TAJEMSTVÍ TEMNÉ HMOTY OBJEVENO. Třeba žádné není. Nebo je jinde. Určitě vše bude jinak.
Kryštof Kolumbus také nevystoupil z člunu a nespatřil nábřeží v New Yorku.
Pokus se konal, výsledky neznáme, jen to je zjevné, že předvídaný konec světa se nekonal.
Malá dobrá zpráva
Česká pošta loni zvýšila zisk před zdaněním o 81 procent na 661 milionů korun. Dychtivě vyhlížím dobré zprávy o tom, že se něco daří, že něco funguje, že má něco užitek! Zatímco se České dráhy potácejí od skandálu ke skandálu a nefungují tak očividně, že z toho skoro až jímá závrať, Česká pošta, potvora jedna, funguje. Přitom by se dalo odhadnout, že ve věku internetu ji nikdo nebude potřebovat... Jistě se dozvím, že je v tom účetní fígl a že je všechno jinak a že je pošta na huntě a podobně. Dobrá, zvykl jsem si, že státní podnik NESMÍ u nás dobře fungovat. Ale aspoň na nějakou dobu si tu iluzi nechám a rád mávám na naši paní pošťačku, když jede kolem na kole i na její balíčkovou kolegyni, v jejím modrém autíčku.

JAK ŽIVOT JDE: Po těch dlouhých letech
Stalo se, že jednou takhle sedím a dnes už nebožtík Bart se nějak ocitl přede mnou - připomínám, že jde o rotvajlera, s nímž jsem sdílel dvanáct let dobré i zlé, a který odešel na věčnost loni. No a ten Bart měl hlavu v úrovni mé hlavy - zátylím ke mně. Já neměl lepší nápad než uchopit jedno jeho plandavé ucho do zubů, docela jemně. To je jasné, že jsem ho nekous! No a Bart se ohnal a cvaknul mě zubem, trefil mě kousek od oka. Krvácelo to, rána se zacelila, ale pak se tam udělal nějaký takový tentoček a teprve včera jsem si ho nechal odstranit, ten tentoček. No, pár let to trvalo, než jsem se k tomu odhodlal. Asi tak pět, odhaduju...

Znáte to: pět let váháte a sbíráte odvahu a nakonec to je odbyté! Celá operace trvala půl hodiny, paní doktorka mi dala nejdřív jednu injekci, to příjemné nebylo, tu druhou jsem už necítil a vyřezávání už vůbec ne. Takže do jara vyrážím s novým ksichtem.
Jen aby se to jaro neleklo a neuteklo, až mě s tím mým novým ksichtem uvidí.