Dálniční krabička pro nefunkční dálnice
Bylo by dobré, kdyby celá Evropa zavedla jednotný systém dálničních poplatků. To je samozřejmě utopie a tak tedy v Německu a Holandsku se neplatí, v Rakousku a Švýcarsku si lepíte známku a ve Francii a Itálii platíte jak mourovatí na mýtech. Nelze si představit, že by se to mělo v dohledné budoucnosti změnit. V dohledné budoucnosti dojde ke změně u nás, místo známky budeme mít krabičku. Ta by měla smysl, jenom kdyby počítala projeté kilometry, ne aby jenom nahradila známku a stát by měl trojnásobné náklady. Čili kilometrovné, jako v Itálii a Francii, bez závor a budek. S tím se taky počítá. Hovoří se o 35 halířích za kilometr, takže trasa Praha Brno by stála sedmdesát korun, tedy cenu dvou litrů benzínu. Logiku to má, protože kdybychom jeli mimo dálnici, jistě bychom ty dva litry navíc spálili.

Jenže dálnice je v šíleném stavu (vždycky byla) a teď bude ještě šílenější, protože má být deset let v přestavbě. Idiotství toho nápadu se vymyká představivosti. Kdybychom žili ve státě spravovaném někým s mozkem v hlavě a neúplatnou kapsou, bylo by logické, že se nejdřív dokončí rychlostní komunikace R35, aby bylo možno jezdit na Olomouc a Ostravu a do Polska jinudy než přes Brno a pak teprve začne rekonstrukce a rozšíření D1. Jenže v tomto státě se neděje nic logicky a účelově. Dělají se bombastická rozhodnutí s jasným záměrem utratit co nejvíc peněz a pak, když je vše upečeno, se tajemně hovoří o korupci.

Budiž nám útěchou, že až si zvolíme Paroubka, dostaneme všichni přidáno, takže útrapy kolem dálnice a placení nebudou tolik bolet.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem byl nepříjemný na nevinnou slečnu
Zazvonil mobil, kouknu na číslo, neznám. Ozvala se žena mladého hlasu, dejme tomu slečna. A že jestli se mnou může dvě minuty mluvit. Prosím, já na to, velmi nevrle. Bylo mi jasné, že mi bude tlačit do hlavy něco reklamního a byl jsem zvědavý, který že filuta se zmocnil mého telefonního číska.

"Platíte na zálohách na elektřinu víc než pět set korun?" zeptala se.
"Prosím vás," řekl jsem, "bydlíme v rodinném domě. O co jde?"
"Těší vás platit víc než pět set korun měsíčně?"
To už jsem začal být prudivý dědek. Tím chtěla naznačit, že je schopna mi nabídnout něco, co způsobí, abych táhnul provoz baráku za pětikilo.
"Buďte tak laskava," řekl jsem jí, "řekněte mi stručně a jasně, o co vám jde."
Přece jen jsem byl zvědavý, jakou fintu na mě vybalí.
"Dejte mi adresu a navštíví vás naši pracovníci a vyhodnotí..."
Pracovníci, ve tři ráno, s pytlem, to si dovedu představit. Takže jsem hovor rychle ukončil. Trochu mě mrzelo, že jsem na ni byl tak odměřený. Je nevinná, dělá to, za co ji platí, věřím, že víc než pět set měsíčně, ale majlant to jistě nebude.
Jen mě udivuje, že nemají těch strategií víc. Měli by mít nějaké testovací otázky aby rozpoznali, kdo na druhé straně je. Takhle je to zaměřeno výhradně na ty, kteří jsou ochotni uvěřit, že od kampeličky dostanou 19% úrok. A tudíž že se barák dá utáhnout za pětikilo měsíčně.