 |
Jak se dalo čekat, sociální demokraté a komunisté využili příležitost zalíbiti se a ve sněmovně schválili zákon, kterým se stvrzuje výjimka pro benefity jedné skupině občanů - na úkor jiným občanům, kteří na takové benefity nedosáhnou. Je to zjevně předvolební akce. Původní zákon prošel, aniž by měly odbory nějaké námitky a najednou se z něho dělá kauza zásadní povahy, natolik zásadní, že se kvůli tomu ochromí chod státu.
Stávka tedy podle všeho bude. Jak to všechno bude probíhat? Zákon šitý na míru odborářům jedné skujpiny zaměstnanců tedy prošel. Přes senát se nedostane, jistě ani ne přes prezidenta. To vše bude vyžadovat čas, senát se sejde za deset dní. Když si všechno toto dáme dohromady, začíná být jasné, oč tu jde - je to nejdrsnější způsob předvolební agitace, jaký jsme zatím zažili. Kde jsou ty časy směšné "mobilizace" svolané ODS! Tady se uměle vytváří iluze jakéhosi "třídního boje". Jiří Paroubek stojí v čele bojovníků (na plakátech, údajně ti statisté v pozadí jsou holandští najatí komparsisté) a bojuje za důchodce a študenty a mladé a staré.
Jistě to vybojuje, protože proti takové ofenzívě populismu není obrany v národě, který nemá žádné obranné instinkty, odmítl obranné vazby se Spojenými státy, odmítá vazby na Evropu, jak mu to nakukává fiškus Klaus, obavy před Ruskem pokládá za primitivismus a je mu jedno, jak s ním na středisku zacházejí, hlavně že nemusí platit třicet korun.
Klausův postoj
Prezident Václav Klaus jednoznačně odmítl kapitulantskou změnu zákona podepsat. Odbory tu nejsou od toho, aby bojovaly proti státu, jasněji to nemohl vyjádřit. To má samozřejmě zásadní dopady - jestliže takto označil zítřejší stávku, proti státu stojí podle jeho názoru i politické síly, které stávku podporují. A to je velmi vážné slovo.
|
JAK ŽIVOT JDE: Automobilové zavzpomínání
"Musíš zablikat, když potkáš fiatku. A když bude stejné barvy, musíš dát najevo radost," instruoval mě majitel.
Myslím, že jsem ani jednou nezapomněl. Rozhodně si nevzpomínám na nějakou ostudu, že by mě postavili na pranýř, ukazovali na mě prstem a házeli bláto za to, že jsem nepozdravil fiatku šestistovku.
Včera jsem v Břežanech na kruháči zahlédl podobné auto, v jakém jezdím já, tedy subaru imprezu, stříbrné polokombi. Ono to není zcela běžný typ a tak se mi nestává často, že spatřím bratra. Nicméně jsem si připomněl doby dávno minulé, kdy lidé vyhlíželi automobily stejného výrobce. Vyhlíželi a vzájemně se zdravili. V šedesátých letech tu nebylo moc aut a taky ne moc těch výrobců. Škodovky, samozřejmě. Občas fiátek a renault, sem tam nějaký anglický ford a francouzská simca (tu simcu už dávno voda vzala), no a pak wartburgy a trabanty a volhy a moskviče, snad jsem na nic podstatného nezappomněl. Řidiči aut stejné značky se zdravili. To mi jednou někdo půjčoval fiatku.
Dělalo mi to starost. Nebyl jsem zvyklý na zdravení fiata, měli jsme doma renaulta. Co když zapomenu? Svěřil jsem se mu se svou starostí.
"No," odpověděl vážně, "to by byla fakt ostuda."