Ono je to možná tak dobře

Nějaká agentura by možná dokázala zjistit, kolik lidí se dozvědělo o existenci Dělnické strany jenom proto, že vláda se rozhodlo nechat stranu vymazat z politické mapy. Na druhý pokus se jí to podařilo, Nejvyšší správní soud rozhodl stranu zrušit. Samozřejmě to vyvolalo rozporuplné reakce. Nejeden hlas poukazuje na to, že boj se stohlavou saní neskončí jedním sekem a že existuje sto a jedna právní klička připravená rozpuštěným náckům pomoci.

Jak se v tom vyznat? Nejlépe je pokusit se představit si, co by se stalo, kdyby Nejvyšší správní soud stranu nezrušil.
Vláda by se ocitla v roli břídilů a pitomců, kteří zbabrali i druhý pokus. Ale čert ji vem, vládu jednu dočasnou. Vandasově straně by narostl ne hřebínek, ale hřeben. Zvítězili by nad tím, co totalitní ideologie levá i pravá nenávidí nejvíc,totiž právní systém, a co totalitní systém, levý jako pravý, znásilní nejdřív. Kdyby soud rozhodl, že počínání strany není protiprávní, ta strana by z toho udělala, že je to správné a mnoho lidí by to tak pochopilo.

Ano, oni se pravděpodobně a) odvolají, b) i kdyby jim odvolání nevyšlo, přejmenují se a přeskupí a pojedou dál. Ale pomyslný otisk boty na zadnici ponesou. A to je dobře, moc dobře.

Štětina chce repete
Senátor Štětina s čečenským desperádem schovaným ve špajzu se cítí býti posílen rozhodnutím ve věci Dělnické strany a rád by obdobu ve věci strany komunistické. Jenže je po sezóně. V demokracii se mnohdy dějí věci ne proto, že jsou správné, ale proto, že je lidi chtějí. Bohužel, velmi často lidé chtějí věci, které jsou proti demokracii přímo namířené. Jako je komunistická strana namířená proti "kapitalismu", což je její krycí název pro demokratický systém. No a jeden občan z pěti jí za to tleská.

JAK ŽIVOT JDE: Foťák v žitě
Jistě každý kdo něco učí přichází do kontaktu s rozmanitými lidskými typ. Za léta, co se zabývám školením fotografie, jsem potkal specifický typ, který bych charakterizoval "já se to nenaučím". Není jich mnoho a vždycky jsou to muži, jen jednou se mi stalo, že s přesvědčením "já se to nenaučím" ke mně do kurzu přišla žena. Obvykle je to v kurzu počítačové úpravy fotografie. Tahle počítačová úprava fotografie je z povahy věci samé samozřejmě obtížnější než focení - na počítači nemáte žádný "program automat", který za vás všechno udělá sám.

Takže toho pána, který přišel posledně, bych si měl pěstovat. V kurzu bylo celkem osm posluchačů, jako obvykle v převaze byly ženy v počtu 5:3. Čišela z něho nedůvěra, omrzelost, otrávenost. To jsem na něm viděl na první pohled. Proč sem přišel, říkám si v takových případech. Stojí mu někdo za zády a drží mi pistoli v týle? Tentokrát to bylo tak do očí bijící, že si toho všimli i ostatní, všimli si jeho postoje i mé úporné snahy káru vytáhnout z bláta. Nakonec se ukázalo, že foťák s nímž... nezápasí, protože zápas předpokládá snahu, ale foťák, na kterém demonstruje, že "to nejde" má vypůjčený u nás v kanceáři Institutu digitální fotografie IDIF.

"Vy nemáte foťák?" ptám se, když jsem to zjistil.
"Mám."
"Kde?"
"V tašce."
"Ukažte."
Vytáhl canona. Uvědomil jsem si, že si v kanclu půjčil nikona. Chápu obtíže, ono se to přece jen jinak ovládá. Ale nechápu, proč si řekl o nikona a ne o canona, ten máme taky.
"A proč nefotíte se svým?"
"Nemám v něm kartu."
I zaradovaly se ženy posluchačky a zvolaly:
"My vám půjčíme!"
"To není nic platný."
"Proč?"
"Nemám baterku.
"Jak to?" ptám se. Když jsou potíže s baterkami, je to vždycky tak, že někdo přijde s vymlácenou baterkou.
"Nechal jsem ji doma," odpověděl.
Tak tohle chápu. Jak lépe demonstrovat, že "to nejde" než tak, že nechám baterku doma?