Ozonová díro, vrať se!
Už nějaký čas si říkám, co asi by oteplenci říkali, kdyby poklesla sluneční aktivita a nastalo desetiletí chladných zim. Odhadoval jsem, že by začali vykřikovat, že je nutno alokovat stovky miliard do záchrany teploty na Zemi, jinak vymizí život, nobelista Al Gore by nastoupil do ofenzívy na frontě proti globálnímu ochlazování a možná by dostal i druhou Nobelovu cenu nebo by se přinejmenším v Kodani sešli na multimilionovém rautu státníci celého světa a filmové hvězdy by chodily v ušankách na znamení boje proti ochlazování a oteplenci by se změnili na ochlazence.
Zatím to tak není, ale co není teď, může být za pár let.
Ony se časy totiž mění a důvody k alarmu taky.
Vezměte si takovou ozónovou díru. V poslední době si říkám, copak se s ní asi stalo? To přece byl alarmistický hit před dvaceti lety. Miluji film Highlander. Jeho druhý díl měl ozónovou díru za hlavní motiv, ukazoval Zemi upečenou jak kaštan v důsledku vymizelého ozónu. A tak dále, ozónová díra bývala mediální jednička.

No a teď čtu, že se sice zakázal freon, takže ozónová díra se zaceluje, jenže tím pádem se zvyšuje teplota, takže kvůli zacelené ozónové díře by mohla podle SCAR (Scientific Comittee on Antartic Research) hladina moří stoupnout "o více než 1,4 metru" a že ozónová díra nás chránila před oteplováním a teď když zmizela se bude oteplovat ještě víc až nejvíc, takže budeme všichni oteplení a navíc utopení v té vodě co bude sahat o půl druhého metru vejš.

Takže teď bude co?
Vyhodíme ledničky co máme a koupíme si nové ekologické freonové, podobně jako začneme kácet neekologické větrné elektrárny a vyhubíme krávy, protože prdí a...
Kdysi frčelo heslo nevěřte nikomu, komu je nad třicet.
Navrhoval bych: nevěřte nikomu.
Já myslím, že mnohý čtenář se tímto heslem řídí i bez mého návrhu. Přinejmenším já, čtenář svých řádků, to dělám.

JAK ŽIVOT JDE: A ono nezasněží a nezasněží
Však znáte ten povzdech "a vono nezaprší a nezaprší", když jsme v půli srpna procezení až na kost a nespatříme záblesk slunce čtrnáct dní. A ono to bude pomalu tři neděle, když jsem ráno šel se slunečnicovými semínky do krmítka a měl jsem jakýsi náznak pocitu, že mi něco drobounkého dopadá na pleš.
"Jako by něco padalo," oznámil jsem Ljubě.
No a od té doby v podstatě padat nepřestalo.
Ulice se nám zužuje. Aby se vyhnula dvě auta? Na to ani pomyšlení. Ono je i těžké vyjez z pozemku, protože průjezd ve sněhovém valu se zužuje. Mimochodem, ten val slouží jako horolezecký trenažér pro místní chlapečky, ti po jeho hřebeni běhají jako kamzíci. No a klobouk hluboce smekám před naší paní pošťačkou, která v tom bílém šílenství jezdí na kole. Kola jejího velocipédu někdy připomínají bílé disky, jak mají své dráty zalepené.
Dnes v šest ráno jsem prohazoval chodník, zřejmě jako první v naší ulici. U nás je to tak, že někdo prohazuje, někdo ne, ten si prohází jen cestu z domu na ulici. Samo sebou, že když je chodník kolem bloku a je proházený někde a jinde ne, je to, jako kdyby nebyl proházený nikde. To je jako kdyby hadice byla někde průchozí a někde ne. Já netvrdím, že to senátor Kubera zavinil, ono dřív taky en každý prohazoval chodník. Enemže dnes to dělá ještě míň lidí než dřív. Mají to dělat obce, jenže obce nemají prachy a nemají lidi. Nepochybuji, že pan Kubera je pyšný na svoje dílo. Vždyť je to vítězství principu - ať chodník uklízí ten, komu patří.
Ale je to vítězství principu nad realitou.