 |
Ministr Michael Kocáb rozhodně nepatří k oslnivým jevům v naší vládě a jeho dosavadní činy, pokud lze o nějakých vůbec mluvit, byly zaměřeny spíš na aplaus ze stran kavárenských intelektuálů, než aby vyoraly hlubokou brázdu. Nyní předkládá Koncepci integrace Romů na léta 2010 až 2013. Je to moc hezké, že to co se nepodařilo za staletí konečně dostane kocábovské tempo. Při té příležitosti se svěřil s osobním nápadem, že by bylo dobré vázat sociální dávky na docházku romských dětí do školy, neboť jen lepší vzdělání romských dětí může podle něho zlepšit postavení Romů. To je pravda tak samozřejmá, jako že voda teče z kopce (dříve s kopce). Jenže jeden z důvodů proč je kruh romské sociální pasti začarovaný je právě v tradičním podceňování vzdělání v romských rodinách. Právě ty z nich které jsou na tom nejhůř mají krátkodobý horizont uvažování a dávka dnes - anebo půjčka dnes - je pro ně přednější než sázka na vzdálenou budoucnost. Pečlivá školní docházka s dobrými učebními výsledky je neselhávající vklad pro dobrou budoucnost. Škola, to je to nejcennější, co stát svým občanům dává. Trvalé podceňování školy není zdaleka výsadou Romů. Úcta ke škole, ke školní docházce, k učitelům, to není silná stránka ani tzv, většinové populace. Navíc, v dnešní době poklesla váha všech autorit a učitelé na to doplácejí také. Před třiceti, čtyřiceti lety by si rodiče nedovolili vystupovat vůči učitelům arogantně a mnohdy agresivně, jako se to děje dnes. A to jsou příklady, které snadno táhnou.
Ministr Kocáb tedy drží hodně horký brambor v rukách a je to brambor horký na hranici vzplanutí když mudruje o tom, že donutí romské rodiče posílat děti do školy.
Ale jak to dokážete, pane ministře?
No, tohle není zas tak žhavá otázka. On to má pan ministr za pár, ministr odejde a problém zůstane. A plané řeči odvane vítr času.
|
JAK ŽIVOT JDE: Miluji válku
No a dodnes ve mě vězí jakási výčitka, jaký jsem to byl pitoma. Jezdívali jsme tenkrát na prázdniny do Čerčan. No a jednou rodiče museli do Prahy a nechali mě na hlídání sousedovi. Byl to z mého hlediska stařec, sedával dlouho do noci u ohýnku a toho večera jsem s ním sdílel jeho samotu. No a přišla řeč na válku, bylo mi tak pět, a na zákopy. Ty mě moc zajímaly. Myslel jsem si, že zákop je něco jako val navršený na rovině, kdežto on tvrdil, že zákop je hluboko v zemi a ten val je ta hlína ze zákopu vytěžená. Dal jsem mu jasně najevo, že je pitomec a zákopům nerozumí. Nechal se přesvědčit, kapituloval a uznal chybu.
No a po letech mi tatínek sdělil, že to byl starý fronťák z první světové, že v těch zákopech strávil čtyři roky a že byl na východní frontě odstřelovačem a že u toho ohýnku sedal často i celou noc proto, že nemohl spát, protože ho ve snu navštěvovaly stíny těch, které odprásk.
Ten nemiloval válku. Však to taky nebyl růžolící chlapeček.
"Miluji válku," pravil včera večer růžolící chlapeček. Zaslechl jsem ta slova v obchodním centru Nový Smíchov, kde jsme byli s Ljubou na večeři před tím, než jsme odešli na předvánoční turnaj v bowlingu. Ano, chlapečkové milují válku. Taky jsem ji miloval jako chlapeček. odiče se tomu snažili čelit a za ideální hračku pokládali Trnkovy loutky, ty byly tenkrát běžně v prodeji a moc lituju, že mi nezbyla ani jediná. Moji lásku k válce nepodporovali, musel jsem hledat podporu u sousedů. A tam byla veliká - sousedovic kluci měli pod slámou ve stodole stočené kulometné pásy a za trámkem samopal Schmeisser Mp 28 II. Ona ta válka měla tenkrát svoje ozvěny, na břehu Vltavy stály vypálené tanky a ještě po letech jsem vídal na Trojském ostrově vrak sestřeleného bombarďáku. Taky ideální hřiště.