 |
Kodaňská oteplovací konference skončila fiaskem, jelikož nakonec nad ideologií převážil zdravý rozum. Samozřejmě že mnoho chamtivců se těšilo na očekávaný tanec ne miliard (devět nul), ale biliónů (dvanáct nul) dolarů. Typický je v tomto smyslu hlas súdánského delegáta Lumumby Di-Apionga. Ten měl tu nehoráznou drzost, že uzavřenou "dohodu" označil za odsouzení Afriky Afriku k tomu, aby umírala na globální oteplování a tento čin přirovnal k holokaustu. Úpadek, rozvra a mnohde i genocida, to jsou skutečné problémy mnoha tzv. rozvojových zemí, které nejsou rozvojové, nýbrž znásilněné a vyrabované vlastními elitami. V počasím to má málo společného. V Kodani ostrouhala kolečka i OSN, která je nyní už zcela vyhaslá a formální organizace.
Kdyby se kila mělo brát vážně jako kauza, jako problém, tak by především
a) musel být zahájen opravdu objektivní a seriózní vědecké kritice vystavený průzkum; dosavadní data nashromážděná za pomoci všelijakých triků nejsou přesvědčivá.
b) pakliže se klima opravdu mění a Země se otepluje, pak je nutno seriózním výzkumem ověřit, jaké jsou příčiny. Aktivity slunce? Činnost člověka? Jiné vlivy?
c) Pokud činnost člověka, pak - opět - je třeba ji podrobit serióznímu a kritickému výzkumu a bez hysterie a hlavně bez porad nějakých súdánských radilů stanovit harmonogram nápravných opatření.
Což se ostatně děje, viz odsiřovací programy tepelných elektráren, viz postupné snižování emisí automobilů. To jsou kroky, které fungují, každý se o nich může přesvědčit.
Navíc, právě na jejich pozadí je jasně patrná ideologická povaha oteplovacího aktivismu. Kdyby těmto lidem opravdu šlo o čistotu ovzduší, museli by se zasazovat o přísné aplikace existujících zákonů limitující emise. Proč se to neděje? Protože nejhorší emise mají stará auta. Vlády si nechtějí jejich majitele - voliče popudit a proto proti nim nic nepodnikají. Oteplovací aktivisté by si museli přiznat, že drahá nová auta škodí méně, pokud vůbec než staré ojetiny. Jenže to se jim nehodí do jejich levicově populistického krámu. Hlavním cílem není ochrana přírody, ale anticivilizační štvaní, tedy nazeleno natřená komunistická ideologie.
Ona je samozřejmě méně nebezpečná než komunismus. Komunismus, to byl návod, jak okrást majetné vrstvy obyvatel. Takzvaná revoluce nebyla ničím jiným, než nejmasivnějším lupičským nájezdem lidských dějin. Environmentalistický aktivismus je v tomto smyslu příliš obecný, štve proti "systému" a loupežné cíle nedokáže precizně formulovat. Nicméně házet písek do ložisek může a taky to dělá a tlakem na leckdy absurdní a nesmyslné výdaje (které stát rád hradí, protože je zkorumpovaný a dodavatelé si na těch výdajích navíc mažou kapsu) okrádá veřejnost nepřímo. Zato citelně.
Takže, závěrem: chvála bohu, že to tak dopadlo.
|
|
JAK ŽIVOT JDE: O titanismu
„Ne,“ vysvětlovala mi. „Je fuč, ale jsem uvnitř samoobsluhy.“
Šlo tedy o vozík plný dosud nezaplaceného nákupu a szmizel uvnitř samoobsluhy. Zajímavý to jev, vozík jak vypadá po hodinovém projíždění obrovským sálem samoobsluhy. Přestože zboží zaplaceno nebylo, sama skladba má svoji hodnotu.
Na ostrově Konsumerie to tak skutečně je, tam je nákup povýšen na umění a mistrovské kusy jsou vystavovány v tamních galeriích. Jsou i umělecké soutěže. Komise složené z významných mistrů nákupu hodnotí soutěžní kusy.
„Projevila se zde sympatická míra osobního zaujetí, trojice kečupů odráží autorovu vervu, ovšem ty dvě krabice tříminutových špaget celkový dojem srážejí, jelikož prozrazují přílišnou míru racionality, a to zpochybňuje upřímnost jeho tázání po základních otázkách kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme.“
„Dovolil bych si nesouhlasit,“ dí jiný porotce, „ušla vám niterná spojitost tříminutových špaget se sardinkami, které jsou zde zastoupeny v pěti druzích od dvou výrobců. To je novátorské řešení, svědčící o nebojácném přístupu k tématice a opravdovosti, sjakou se autor propaluje do nitra svého jáství.“
A tak dále by pokračovala cesta k vavřínu. Ostrov Konsumerie leží v dalekém moři, u nás jsou jiné poměry. Nákupní vozík má přidanou hodnotu vloženého času. Je malý či nemalý? A co hodina v samoobsluze strávená – je promarněná anebo ušetřená? Jíst, marná sláva, se musí.
Volala mi Ljuba, ne snad zoufalá, nicméně rozhodně ne radostná. A že jí někdo ukradl košík s nákupem. Věděl jsem, že jela do Vestce do hypermarketu nakoupit na Vánoce a pochopil jsem to tak, že jí někdo ukradl nákupní vozík před samoobsluhou. Že se otočila a vozík byl najednou fuč.
