Paroubek a novináři
Ve včerejším Právu se objevil kuriózní text z pera Jiřího Paroubka. Jmenuje se to "Kdo jsou přátelé sociální demokracie?" (viz ZDE. Aby to došlo i méně pozorným, to Vladimír Iljič Lenin napsal knihu Kdo jsou "Přátelé lidu" a jak bojují proti sociálním demokratům, ale to je vedlejší. Pozoruhodná je i úprava článku - je vysázen v jiné grafické úpravě (jiné rozvržení sloupců, jiná písmena), jako kdyby to byl placený inzerát. Však to také inzerát je.

Článek se zle obořil na dva přední komentátory Práva, na Jiřího Hanáka a Alexandra Mitrofanova. Paroubek se zde pozastavuje nad tím, že oba zmínění komentátoři o něm nelichotivě píší - a triumfálně jim strhává masku: oni nelichotivě psali o Zemanovi a o Špidle a o Grossovi. Co z toho Paroubek dovozuje?

Je to tedy naprosto promyšlený a plánovitý postup Práva co nejvíc oslabit pozici ČSSD ve volbách do sněmovny a otevřít tak cestu k další vládě pravice.
Toto je citát. Paroubek pak vrcholí prohlášením, že se nadále nebude k psaní obou pánů vyslovovat, "ať si píší co chtějí". Je mu jich líto.

Mně je spíš líto Paroubka, respektive sociální demokracie, která si takového omezence v čele nezaslouží. Mitrofanova znám osobně jen málo, Hanáka znám přes 40 let a mohu tedy svědecky doložit, že měl levicové a vpravdě sociálně demokratické smýšlení hluboko v dobách, kdy pan Paroubek ještě čachroval s pingly a veksláky na ředitelství Restaurace a jídelen, kdežto Hanák byl za své smýšlení buzerován a profesně ničen. Pokud jde o Mitrofanova, též jsem přesvědčen o nezáludnosti jeho politického postoje. Ale, dejme tomu, že je to opravdu vedlejší a osobní.

Co je ale podstatné je to, že Hanákovy a Mitrofanovy výhrady k vedoucím figurám soc dem nové doby (Paroubek bohatě ve svém článku cituje) mají logické oprávnění. Jiří Paroubek totiž netuší nebo nechce pochopit, že sociální demokracie západního střihu byla vždy velmi blízká především kruhům inteligence. Vždy šlo o stranu naprosto a zásadně státotvornou, samozřejmě se sociálním akcentem a se zřetelem ke kvalitě života. O to se snažila i porevoluční soc dem, zvrat udělal opravdu až Zeman, který se zasloužil o to, že "v roce 1998 ČSSD vyhrála vysáním nejrůznějšího radikálního smetí" (Paroubek cituje Hanáka) a nastoupila cestu bolševické šloufizace strany. To je smutný historický fakt. Paroubek pak cituje Mitrofanova, co psal o Špidlově partaji: "„Fraška, kterou dlouhodobě předvádí sociální demokracie, v níž si lidé navzájem lžou, nejsou schopni se na ničem dohodnout – ale především přestali být důvěryhodným partnerem pro vyjednávání, protože v ČSSD pravá ruka nikdy nemůže zaručit, co v příštím okamžiku udělá ruka levá – vytváří krizový stav." I to je perfektní vyjádření tehdejší situace, kdy slabý slušný Špidla nedokázal zvládat partaj sabotovanou tlupou probolševických Zemanových pohrobků. No a Hanák o Grossovi? "S. Gross prokázal, že dokáže prohrát senátní a krajské volby stejně drtivým způsobem jako M. Zeman před čtyřmi roky," opět Paroubkův citát. I to byla naprostá pravda.

Skutečnost je taková, že Hanák i Mitrofanov kritizují aktuální vedení sociální demokracie, protože si oba - a nejen oni - uvědomují nenaplněný potenciál této strany. Za vedení Jiřího Paroubka poklesla do polohy velkohubé populistické nákupny hlasů, ber kde ber. Odpovědné je vedení strany. To si nechalo líbit ve svém čele šíbra typu Grosse a teď se nechává smýkat Paroubkem od jedné hanby k druhé. Vysvětlení prosté. Sociálně demokratický fanklub spolu se zkorumpovanými pobírači dávek udrží všechny zainteresované "přátele" poblíž kohoutků penězovodu. O nic jiného jim nejde. Budoucnost? Mezinárodní postavení republiky? Vývoj a vize?
Nebuďte směšní. Jde o místa ve správních a dozorčích radách, o podíly ze zfixlovaných výběrových řízení, o machinace s pozemky a licencemi, o velké kšefty i o ty docela prťavé, s kakaovými boby skrze konto stařičké matinky. To jsou "přátelé sociální demokracie" sdružení kolem pana Paroubka. Že je z toho slušným a seriózním sympatizantům levicové politiky typu Hanáka a Mitrofanova smutno, to věru není divu.

Dárek na Vánoce? Kniha pro dospělé, kniha pro děti Ondřej Neff: Celebrity Co všechno lidé udělají, aby se vyšvihli na vrchol žebříčku slávy? Tuto otázku si musí položit spisovatel Karel Mareš a herečka Veronika Sekerová, když narazí při návštěvě Florencie na stopu příšerných mystérií, jež sahají až k počátku věků. Proti své vůli jsou vlečeni po schodišti děsu a objevují to, co bylo skryto po staletí. S výsledkem, který vede k odhalení toho nejstrašnějšího tajemství, toho, které oba skrývají ve své duši. Jejich průvodci je tucet nejslavnějších celebrit světa, Cindy Crawfordovou počínaje a Paul McCartneym konče. Je možné, aby se česká celebrita dostala tak vysoko, jako jsou oni? Ano. Za určitých okolností ano. Za jakých, to ani nechtějte vědět... Ondřej Neff přichází s novým románem. Tentokrát zavítal na pole čistého hororu, kam se dříve odvažoval jen zřídka. Jeho výprava do říše strachu však dozajista přesvědčí všechny příznivce tohoto žánru. Knihu si lze objednat s 20% slevou ZDE Jules Verne - Ondřej Neff: Tajuplný ostrov Ediční řada Jules Verne pro 21. století pokračuje dalším, již čtvrtým titulem, jenž znovu doprovázejí nádherné ilustrace a kvaše Zdeňka Buriana. Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství. Největší z nich se skrývá v hlubinách ostrova, v tajemných prostorách, které dokázal vypátrat jen ten, kdo prosvítil jasem svého génia hlubiny oceánů. Ano, řeč je o kapitánu Nemovi, hrdinovi románu Dvacet tisíc mil pod mořem a nepřímém hrdinovi i Tajuplného ostrova. Strhující román vychází v moderním převyprávění, určeném pro čtenáře jednadvacátého století. Spádný děj podepřený uměleckým mistrovstvím ilustrátora Zdeňka Buriana doslova vtáhne čtenáře do víru událostí a nedá mu vydechnout až do posledního poznání, že cesta za záhadami zdaleka nekončí poslední stránkou příběhu. Knihu si lze objednat s 20% slevou ZDE

JAK ŽIVOT JDE: Odposlechnutá moudra
Ve čtvrtek jsme měli v IDIFu (Institut digitální fotografie) Den otevřených dveří. Ljuba mě cestou na natáčení odvezla na Budějovickou, a odtud jsem berlil metrmo a pěšmo do Hálkovy ulice, kde náš IDIF sídlí. No a vystupoval jsem na I.P.Pavlova neboli Pavláku či Slintáku a přede mnou šli po peróně tři mládenci s bradami ledva ochmýřenými, tedy velmi mladí, a jeden pravil:

"Jednotlivý holky nejsou blbý. Dá se s nima muvit prakticky se všema. To jenom když jich je víc pohromadě, tak to je potom strašný."

Svatá pravda! A pak že moudrost přichází věkem.

Jakpak se ale na to dívají holky? Zdalipak si ony myslí, že jednotliví kluci nejsou blbí, jenom když jich je víc pohromadě, že je to strašný? Já si tedy myslím, že to tak skutečně je, ale nejsem holka, takže se k tomu nemohu kvalifikovaně vyjádřit.
Z holčičích náhledů toho moc neznám, jen jeden, a ten mi prozradila jedna holka věku zralého:
"Kdyby chlapi slyšeli, co si o nich ženský povídaj, tak by se jim pinkulíny už nikdy nepostavily."