 |
Že to není politika? I je. Kája Saudek, stejně jako jeho bratr Jan Saudek, patřil k lidem, kteří opravdu nedělali radost režimu, který před dvaceti lety padl především proto, že padla jeho podpora z Moskvy. Nicméně ten pád režimu v Moskvě by se bůhvíjak promítl do našich poměrů, kdyby tady nebyla politická struktura, ti "lidé co běhali se sirkami", jak to trefně vyjádřil Václav Klaus, tedy aktivní političtí odpůrci a tvůrci alternativy, a ani ti by toho moc nezmohli, kdyby tu nebyly tisíce lidí, kteří vykonávali svoji práci navzdory režimu. Byli ve všech oborech lidské činnosti, samozřejmě v kumštu taky, a bratři Saudkové byli v tomto směru hodně vpředu.
Z důvodů těch či oněch po převratu rychle a oprávněně vystoupil do popředí Jan Saudek, kdežto Kája se držel hodně zpátky. Výstava v Českém centru Praha v Rytířské 31 v Praze je zřejmě nejvýznamnější výstava, jakou Kája zažil - nezapomeňme, že je mezi námi, třebaže v zuboženém stavu v nemocnici. Comics v šedesátých létech a pak i později, v sedmdesátých a osmdesátých, byl snad nejvíce proskribovaným uměleckým žánrem. Režim ho nenáviděl a spolu s ním ruku v ruce ho pronásledovali neškodní výtvarníci, kteří si tak či onak vydrželi živnostenské oprávnění. Vím, o čem mluvím, v osmdesátých létech jsem pro Káju psal scénáře a později, když pukaly ledy, jsme s Petrem Pošem vydali snad první "oficiální comics" v nakladatelství Albatros.
Kájova éra ještě přijde - a Kája bude oceňován přinejmenším na úrovni Josefa Lady: přinejmenším proto, že Lada udělal to, co Kája nikdy, že totiž se snížil do velkovýrobce líbivého kýče, kdežto Kája zůstal vždycky svůj, i v těch nejhorších dobách své tvůrčí éry, kdy se nechal zatáhnout na pokraj pornografie. Po této výstavě jistě přijdou výstavy jiné a dočkám se velké výstavy v Mánesu, nedaleko místa, odkud startoval parník, když bratři Saudkové slavili společné šedesátiny.
|
Každý den v půl páté ráno se naše Iris stěhuje z pelechu pod Ljubiným psacím stolem u mě v pracovně na druhý pelech, v ložnici u Ljubiny postele. Jak pozná, že je půl páté? Podotknu ještě - v zájmu vědy je třeba brát v úvahu vše co by mohlo hrát roli - že z jejího pelechu není vidět na hodiny, které visí u mě v pracovně na stěně. Ale vážně, jak Iris pozná, že je půl páté? Někdy se splete o pět, deset minut, nicméně její přesnost je více méně shodná s přesností veřejné dopravy.
Iris má po domě pelechy celkem tři. Kromě těch výše zmíněných má ještě jeden, v přízemí v obývacím pokoji, u francouzského okna. To je hlídací pelech, odtud ona přísně střeží zahradu, dobře si vědoma skutečnosti, že my dva, Ljuba a já, jsme ve věci kocourů trestuhodně liknaví a nebýt jí, Iris, zahrada by byla kocoury doslova zaplavena. Pelech pod psacím stolem je pracovní. Tam Iris leží po většinu dne a noci. Určitě tam leží, když pracuji - mám psací stůl hned vedle, i výškou navazuje na ten, který slouží Irisce jako střecha. No a ten třetí ona vnímá něco jako víkendovou chalupu. Tam spí, jak říkám, od půl páté ráno až do snídaně a někdy se tam stěhuje i přes den, když hezky svítí sluníčko - pelech je u prosklených dveří na balkón na jižní stěne domu.
Záhada? Má Iris v sobě hodinky? Ostatně, i člověk v podstatě ví, kolik je hodin. Někdy to zkouším a pletu se taky tak plus mínus deset minut. Třeba máme v sobě hodinky, my lidé i oni psi, a až se k nim věda dostane a pošteluje je na vyšší přesnost, hodináři zkrachují.