Kompromis jménem Fischer
Je to překvapující řešení - eurokomisařem by se mohl snad stát Jan Fischer, dosavadní předseda vlády, které už dlouho nemá smysl (pokud kdy mělo) říkat "úřednický". Řešení má svoji logiku. Dva kohouti na českém smetišti zvaném Blbákov, ODS a ČSSD jdou natolik zarytě za svými úzkými partajními cíli, že neustoupí ani o píď. Fischer jako osoba neutrální se tedy nabízí jako řešení, které by mohlo být přijatelné pro jednu i druhou stranu. Navíc, po nedávné šaškárně kterou vyvolal monarcha na Hradě, není Fischer už neznámá figura, získal kontakty a renomé a jeho naděje, že bude akceptován, je nemalá.
Dokonce hrozí nebezpečí, že by mohl být úspěšný a to pochopitelně okamžitě vyvolalo nevrlou reakci jak komunistů, tak monarchy na Hradě. Argument je v obou případech totožný, že by musela nastoupit nová vláda. To by samozřejmě musela, no a co?

Němcová chce nové vedení ODS
Je to požadavek odvážný, vzhledem k blízkosti voleb, a zároveň logický. Strana dnes není ani kočka, ani pes, nikdo pořádně neví, co strana chce, kam jde a jaké cíle sleduje. Vedení slibuje jakýsi program, který přitáhne 40% voličů. Už to samo o sobě svědčí o vyhaslosti ducha. V téhle zemi ještě nikdy za uplynulých dvacet let nezvítězil program, vyhrály osobnosti schopné předložit přesvědčivé sliby na něco, co nelze splnit a to dnes Topolánek není. V tomto smyslu je Němcové požadavek rozumný. Potíž je v tom, že by se už teď musela uvnitř strany rýsovat perspektiva, tedy především by tu musela stát osobnost, lépe skupina osobností s jasnou vizí. Takovou osobnost si žádný kongres nevyčaruje. Třebaže to Němcová myslí dobře, volební porážka ODS je, zdá se, nevyhnutelná. Proti populistické nestydatosti Jiřího Paroubka nemá ODS žádnou účinnou protizbraň. Republika si bude muset vyzkoušet údobí hospodářského krachu, kdy si sáhneme na dno.

Vina se svede na Topolánka, to je jediné, na co můžeme sázet se stoprocentní jistotou.