 |
Ve Svatošově galerii v Budějovické ulici 55 na Praze 4 (ze stanice metra Kačerov pěšky cca 5 minut dolů směr Krč) můžete shlédnout výstavu mých obrazů na téma Jules Verne, některé z nich jsou na webové galerii zde.
|
Fischer oznámil, že z jeho setkání s prezidentem Klausem vyplynulo, že prezident Lisabonskou smlouvu podepíše, pokud bude splněn jeho požadavek na výjimku pro ČR. Zároveň čeká také na rozhodnutí Ústavního soudu. To druhé je bezpochybné, to první pochybné. On totiž nikdy nemusí "výjimku" uznat. Už proto ne, že není co z čeho vyjímat, "prolomení Benešových dekretů" nehrozilo ani před Lisabonem, ani při Lisabonu ani po něm, žádná seriózní právní analýza nepoukazuje na to, že by se naši občané měli bát o majetek původně vlastněný Němci. Jde čistě o konstrukci vymyšlenou prezidentem nacionalistou, který princip Evropské unie nenávidí a snaží se společenství škodit jak jen to jde. Podařilo se mu rozdmychat tolik vášní a vypustit tolik čertů a tolik špíny, že by se mu jen těžko couvalo. Kdo je zvědav jakou špínu mám na mysli, nechť nahlédne do "diskusí" třebas pod tímto článkem.
Podotkněme ještě, že není zcela pravda, že "Česko je poslední zemí, která ještě dokument neratifikovala". Pravda je taková, že jeden úředník placený veřejnými penězi využil díry v ústavě a nerespektuje demokraticky vyjádřenou vůli občanů republiky. Ústavní stížnost proti takovému počínání je stoprocentně nutná a změna ústavy ve směru zamezení monarchismu na Hradě je taktéž potřebná - vzpomeňme, jak rád hrál osobní hru Klausův předchůdce Václav Havel. I on nejednou počechral svoje ego a vymlouval se na "osobní stanovisko", přičemž ignoroval fakt, že tím škodí ústavnosti a úctě k zákonům obecně.
Jenže to zřejmě platí pro české politiky také obecně - vlastní ego a vlastní prospěch je přednější než zájmy země.
Metalizace na Hradě
Jako vždy v den státního svátku 28. října prezident odměnil na Hradě mnoho zasloužilých občanů. Blahopřejme všem, kdo si ocenění zasloužili! Zároveň u mnoha z nich je na místě povzdechnout, proboha, proč tak pozdě?Jsou ty zásluhy po dvaceti letech větší než byly před dvaceti lety? Byly spíš stejné, jenom těch sil ubylo a s nimi i radosti a optimismu. Ale s tím už nic nenaděláme.
|
JAK ŽIVOT JDE: Jak jsme s Barniem slavili 28. říjen
Doteď nechápu, jak se to mohlo stát, protože oba mostky nejsou pohyblivé, je to stabilní součást klece, napevno přivařená ke konstrukci. Nějak se mu podařilo strčit do mezírky hlavu a jak se snažil se vyprostit, uškrtil se.
Barnie mi teď ležel na dlani, studený, očíčka mrtvolně pootevřená.
"To byste nevěřili, jaké magory tu někdy máme! To vám jednou takhle v noci přijela Krbová s Neffem a přinesli mrtvou myš, abychom ji oživili."
Dojeli jsme domů.
K oslavám přistoupil Barnie netradičně: uškrtil se.
Barnie je maličký hlodavec osmák degu. Máme doma dva osmáky, Barnieho a jeho bráchu Montyho. Žijí ve veliké kleci. Na dně klece mají domeček a podél čelná a zadní stěny vede můstek. Krom toho mají v kleci běhací mlýnek a dvě přestavitelná plata, aby měli po čem skákat. Barnie strčil hlavu mezi mostek a stěnu a uškrtil se tam.
Přišli jsme na to ve tři čtvrti na deset. Byli jsme se s osmáky rozloučit na dobrou noc, jak to děláme celou dobu, co je tady ve Zvoli opatrujeme (patří Anně Marii, ta teď studuje práva v Tubingen v Německu). Viděli jsme v kleci jen Montyho, Barnieho našla Ljuba až po delším pátrání, jeho tělíčko bylo úplně dole v koutě, zapasované. Tahal jsem ho ven. Šlo to těžko, byl silou vklíněný mezi mostek a stěnu klece. Podařilo se to až po chvíli. Tělíčko bylo studené.
Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno poslouchal v rádiu povídání s nějakým pánem, který se stará o zvířátka, a ten pán vyprávěl, jak zachránil mrtvou sovu. Strčil si ji pod košili a přitiskl na srdce. Sova ožila. Tak jsem to udělal taky tak, přiložil jsem Barnieho tělíčko na srdce.
"Co dělá?" ptala se Ljuba.
"Nic. Studí."
Po nějaké době se mi zdálo, že se pohnul. Vytáhl jsem ho. Nehýbal se, jenom ta očíčka byla zavřená.
Ljuba má lepší oči než já. Ale ani ona si nebyla jistá, že vidí pohyb. Řekl jsem si, že to asi byl nějaký stah mrtvé tkáně.
"Zavolám na veterinu do Libuše," navrhla.
"Co jim řekneš? Že tu máme mrtvou myš?"
"Uvidíme," řekla. Zavolala tam. Ničemu se nedivili, řekli, abychom přijeli a za jak dlouho že tam budem.
"Bydlíme ve Zvoli," slyšel jsem ji říkat. "Budem tam za čtyřicet minut."
"To dřív!" napovídal jsem.
"Za čtyřicet minut," opakovala.
Pak vyprávěl, co jí táhlo hlavou. Musím dopravit Neffa s mrtvou myší pod košilí a s dvěma berlema do auta. Neff se nesmí ohejbat, musím ho tam nasoukat jak vánočku do trouby. No a dojet ze Zvole na Libuš, to pak už je kousek.
Tak se i stalo. Seděl jsem vzadu v autě a celou dobu jsem tiskl Barnieho k srdci. Občas se mi zdálo, že se pohnul. Mohl to ale být přenesený pohyb, jak auto jelo po nerovnostech. Uvažovali jsme o tom, že se nám třeba v Libuši vysmějí. A po čase budou vyprávět:
V Libuši ale byli hodní, přijali nás, vyptávali se, jaké má Barnie datum narození. Nevěděli jsme. Jistě, i myš, tedy osmák degu, se musel někdy narodit, ale kdy? Museli jsme pak čekat, až paní doktorka ošetří pejska, francouzského buldočka.
Čekali jsme. Přicházeli lidé s pejsky a kočičkami. Podezíravě se na nás dívali, na Ljubu a na mne s berlemi. Neměli jsme žádné zvíře! Viděli moje berle. Asi je napadlo, že vidí příklad "folie en deux", šílenství ve dvou. Jsem po úrazu a omylem jsem přišel na převaz na veterinární kliniku. Pak si všiml, že mám rozepnutou košili a do ní zastrčenou ruku.
"Co tam máte?"
"Mrtvou myš," odpověděl jsem.
"Aha," řekli a bylo jim to jasné.
"Co když ho oživí," začala Ljuba.
"To by bylo dobré!"
"Jenže on byl dlouho bez kyslíku. Kdo je bez kyslíku, má poškozený mozek. Je potom plem plem."
"To tak bývá," připustil jsem.
"Jak se na myši pozná, že je plem plem?"
"Třeba bude nějak divně chodit," přemýšlel jsem nahlas.
Operace francouzského buldočka trvala dosti dlouho, asi tři čtvyrti hodiny. Pak už jsme za dveřmi ordinace slyšeli hlasy, to je vždycky znamení, že procedura končí.
V tu chvíli Barnie pohnul hlavičkou. První, co udělal: lízal si tlapky.
Usmáli jsme se na sebe. Teď už bylo jasné, že Barnie ožije.
K paní doktorce jsme ho už přinesli oživlého. Po stole se potácel, padal, nicméně chodil.
Ljuba se na mě podívala. Nic jsem neřek, ale bylo mi jasné, co mi chce sdělit: vidíš? Je plem plem.
Paní doktorka mu dala tři injekce, glukózu, pak nějaké kortikoidy a vitamín B. Domů jsme ho vezli už po půlnoci, tedy skutečně toho 28. října. Barnie si oblíbil to místo na srdci. Šmejdil mi pod košilí, ale vždycky zalezl až tam a stočil se do klubíčka.
"Teď už vím, kdy ses narodil. Osmadvacátého října! Všechno nejlepší k nultým narozeninám, Barnie!"
Dostal sušený banán, pak jsme ho strčili do klece a on se šel povozit v běhacím mlýnku.
