 |
Ve Svatošově galerii v Budějovické ulici 55 na Praze 4 (ze stanice metra Kačerov pěšky cca 5 minut dolů směr Krč) můžete shlédnout výstavu mých obrazů na téma Jules Verne, některé z nich jsou na webové galerii zde.
|
Jinak to dopadnout nemohlo. Klausův destrukční scénář je vypracován do nejmenších detailů. Cíl je jasný, torpédovat Lisabonskou smlouvu. Nevěřím, že prezident splní svoji ústavní povinnost a smlouvu podepíše ani po rozsudku ÚS, který se bude vyzněním shodovat s rozhodnutím předchozím, v němž ÚS neshledal kolizi mezi Lisabonskou smlouvou a ústavním pořádkem u nás. Nacionalistická hysterie Klausem vyvolaná už došla příliš daleko. Mistrovský manipulátor a demagog dobře věděl, na jakou strunu zabrnkat: pocit méněcennosti, podezíravost, furiantství, xenofobie, to vše se slévá do jednoho proudu. Klaus brzy bude pod větším tlakem ze strany svých stoupenců, než z "Bruselu".
Je dobré si připomenout, oč tu běží. Celoevropské instituce se vyvíjejí přes padesát let, fungují a zajistily dnes už půl miliardě lidí mír a konjunkturu v míře dějinám dosud neznámé. Klausovo nacionalistické štvaní, navíc opřené o nehoráznou lež o "ohrožení Benešových dekretů", nemůže tento proces zastavit. V katastrofickém scénáři nás může z něho vyloučit. To je dnes těžké si představit, ale za měsíc může být vše jinak. A opět český národ propukne v pláč, jak byl zase jednou zrazen.
Odročení soudu je logické. Našim reprezentantům to samozřejmě na nadcházejícím summitu neusnadní situaci, avšak katastrofa to není. Půlmiliardová Evropa jistě nečeká na to, na čem se kocourkovští radní usnesou a jistě mají přichystané nějaké řešení. Tím spíš, že, opakuji, Klaus smlouvu nepodepíše, ani když Ústavní soud bude opakovat svůj verdikt.
Pěkné počtení
Ke státnímu svátku mi poslal náš čtenář V.P. hezký citát z pera významného amerického vzdělance Henry Louis Menckena. Řeknu skromně, sám bych to nenapsal líp... :-)
Vláda je složena přesně z takových mužů a žen, jako jste vy nebo já. Ať tak nebo tak, nemají žádné zvláštní nadání pro povolání vládnout. Pouze mají talent jak získat úřad a udržet si ho. Hlavní prostředek vedoucí k tomuto cíli je vyhledat skupiny lidí, kteří marně usilují o něco, co nemohou dostat a slíbit jim to . Devět z deseti těchto slibů je absolutně marných. Ten desátý splní tím, že oloupí A ve prospěch B. Jinými slovy, vláda je agent zlodějny, a každé volby jsou v jistém smyslu aukční předprodej kradeného zboží .
Henry Louis Mencken
|
JAK ŽIVOT JDE: Jak jsme s Barniem slavili 28. říjen
Barnie mi teď ležel na dlani, studený, očíčka mrtvolně pootevřená.
Takže jsme se rozhodli odjet na kliniku do Libuše.
"To byste nevěřili, jaké magory tu někdy máme! To vám jednou takhle v noci přijela Krbová s Neffem a přinesli mrtvou myš, abychom ji oživili."
Dojeli jsme domů.
K oslavám přistoupil Barnie netradičně: uškrtil se.
Barnie je maličký hlodavec osmák degu. Máme doma dva osmáky, Barnieho a jeho bráchu Montyho. Žijí ve veliké kleci. Na dně klece mají domeček a podél čelná a zadní stěny vede můstek. Krom toho mají v kleci běhací mlýnek a dvě přestavitelná plata, aby měli po čem skákat. Barnie strčil hlavu mezi mostek a stěnu a uškrtil se tam.
Přišli jsme na to ve tři čtvrti na deset. Byli jsme se s osmáky rozloučit na dobrou noc, jak to děláme celou dobu, co je tady ve Zvoli opatrujeme (patří Anně Marii, ta teď studuje práva v Tubingen v Německu). Viděli jsme v kleci jen Montyho, Barnieho jsme našli až po delším pátrání, jeho tělíčko bylo úplně dole v koutě, zapasované. Tahal jsem ho ven. Tělíčko bylo studené. Doteď nechápu, jak se to mohlo stát, protože oba mostky nejsou pohyblivé, je to stabilní součást klece, napevno přivařená ke konstrukci. Nějak se mu podařilo strčit do mezírky hlavu a jak se snažil se vyprostit, uškrtil se.
Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno poslouchal v rádiu povídání s nějakým pánem, který se stará o zvířátka, a ten pán vyprávěl, jak zachránil mrtvou sovu. Strčil si ji pod košili a přitiskl na srdce. Sova ožila. Tak jsem to udělal taky tak, přiložil jsem Barnieho tělíčko na srdce. Studilo to. Po nějaké době se mi zdálo, že se pohnul. Vytáhl jsem ho. Nehýbal se, jenom ta očíčka byla zavřená. Řekl jsem si, že to asi byl nějaký stah mrtvé tkáně. Nicméně, jak tak mi ležel na dlani a zkoumali jsme ho hodně zblízka, zdálo se nám, že se snad trochu hýbe.
Chodím o berlích, takže to byla moje první výprava o jedné berli. Nemůžu řídit, musel jsem sedět vzadu v autě a celou dobu jsem tiskl Barnieho k srdci. Občas se mi zdálo, že se pohnul. Mohl to ale být přenesený pohyb, jak auto jelo po nerovnostech. Uvažovali jsme o tom, že se nám třeba v Libuši vysmějí. A po čase budou vyprávět:
V Libuši ale byli hodní, přijali nás, vyptávali se, jaké má Barnie datum narození. Nevěděli jsme. Jistě, i myš, tedy osmák degu, se musel někdy narodit, ale kdy? Museli jsme pak čekat, až paní doktorka ošetří pejska, francouzského buldočka. Měl nějakou ošklivou ránu na tlapce. Trvalo to velmi dlouho, asi tři čtvyrti hodiny. Pak už jsme za dveřmi ordinace slyšeli hlasy, to je vždycky znamení, že procedura končí.
V tu chvíli Barnie pohnul hlavičkou. První, co udělal: lízal si tlapky.
K paní doktorce jsme ho už přinesli oživlého. Po stole se potácel, padal, nicméně chodil. Paní doktorka mu dala tři injekce, glukózu, pak nějaké kortikoidy a vitamín B. Domů jsme ho vezli už po půlnoci, tedy skutečně toho 28. října. Barnie si oblíbil to místo na srdci. Šmejdil mi pod košilí, ale vždycky zalezl až tam a stočil se do klubíčka.
"Teď už vím, kdy ses narodil. Osmadvacátého října! Všechno nejlepší k nultým narozeninám, Barnie!"
Dostal sušený banán, pak jsme ho strčili do klece a on se šel povozit v běhacím mlýnku.
