 |
Ve Svatošově galerii v Budějovické ulici 55 na Praze 4 (ze stanice metra Kačerov pěšky cca 5 minut dolů směr Krč) můžete shlédnout výstavu mých obrazů na téma Jules Verne, některé z nich jsou na webové galerii zde.
|
Václav Klaus se ocitl v roli Pepíčka, který je s krabičkou sirek uprostřed prachárny a škrtá. Všichni na něho volají, aby toho nechal a Pepíček se slabomyslně usmívá. Jak je důležitý! I pan učitel na něho mává a velitel hasičů skáče a dokonce i pan starosta přiběhl. Pepíček je nejdůležitější.
Nedělejme si iluze. Chvíli to vypadalo, že vytažením sudetského bubáka si Klaus vytváří alibi anebo prostředek k zachování tváře. Těch šestadvacet států, ta půl miliarda lidí, že vydá nějaké prohlášení, v němž stvrdí, že nepřicházejí v úvahu nějaké retroaktivní kroky - což by ta půl miliarda lidí mohla snadno udělat, protože je to prostě fakt - a Klaus se stane zachráncem národa a smlouvu podepíše. Ale on už vzkázal, že se s tím nespokojí. Tento scénář nebude realizovaný.
Chudák Fischer teď pojede vyjednávat, co s tím a vzkázal na Hrad: chceme garanci, že už žádné požadavky nebudou!
Tomu se může hradní pán opravdu jen vysmát. On jich navymýšlí třeba tucet, ale on si dokonce nic vymýšlet nemusí, jemu stačí nepokládat žádné garance za dostatečně garantující. Dostává se na roveň těch, které má nejraději, totiž ekoteroristům. V boji proti nejčistší a nejšetrnější energii - v boji proti jádru - prostě řeknou, že bezpečnostní opatření nejsou dost bezpečná a konec. Chci garanci, to bude jeho odpověď. Tohle není žádná garance, s tím jděte pryč, odpoví na kterýkoli návrh za potlesku komunistů a nacionalistické části veřejnosti.
Jediné řešení pro Evropu je vyhodit Česko za dveře a o to Klausovi jde. To je jeho toužebný cíl. Žádné unijní právo, žádná právní pravidla civilizovaného světa. Jen zkorumpované instituce a mafiózní podhoubí evropského Haiti s Bémovou Prahou jako hlavním městem, to je plán tohoto geniálního muže, který svůj plán uskutečňuje s razancí golema, kráčejícího mezi skřety. A Topolánek, který ho na Hrad napodruhé protlačil, teď bude usilovat o svou politickou existenci. Bylo by to k smíchu, nebýt té okolnosti, že jsme svědky a bohužel aktéry národní tragédie.
A na Hrad ho dostala ODS, na to nezapomeňte, až půjdete volit.
|
JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem se pohádal a zase smířil u pekaře
Takže včera jsem tam byl zase pro dalamánky a krám byl prázdný a za pultem jen ta pyskující pekařka. Tvářila se jako by nic a já taky a koupil jsem dalamánky a pak povídám, že se chci omluvit za zvýšení hlasu, ale že jsem nepředbíhal a ona no jo, vy jste byl u těch novin, mně to pak došlo a já že to nevadí a že jsem neměl řvát a ona že si měla všimnout a já, že ona má svejch starostí dost a vona že už myslela, že nikdy nepřídu, a já že kam bych chodil, dyť je to bezvadný pekařství.
Když o tom přemýšlím, tak mě napadá, že měla přijít ta první, nepyskující pekařka a rozehnat nás minimaxem.
Včera jsem se smiřoval s pekařkou. Byla to dojemná scéna a nebýt tam pult, možná bychom se objali a zaplakali.
Vzniklo to takto.
Přišel jsem do pekařství, bylo to v pátek. U pultu stály dvě dámy a dvě pekařky je obsluhovaly. Dámy si objednávaly loupáky a koláčky a kremrole a kus chleba, nakrájet na jemno, a ještě půlku veky atd. No a já bloumal a na chvilku jsem se zastavil u stojanu s novinami. V tomto kritickém okamžiku vešla třetí paní a zastavila se za tou druhou, již nakupující.
První nakupující donakupobvala, zaplatila, odešla, takže jsem přešel na její místo. No a pekařka obsluhující druhou paní na mě houkla, abych nepředbíhal.
Já řek, že nepředbíhám, ale poslechl jsem pokynu, opustil místo na forhontě a zacouval za tu druhou paní před tu třetí. Ta nenamítala, protože věděla to, co nevěděla pekařka, totiž to, že jsem v krámě byl dřív než ona. No a takže pyskování pokračovalo, přesto jsem koupil své dalamánky a odešel naprdnut.
Ostatně soudím, že tak to má být. Lidi se maj domluvit. V pekařství i mimo.