RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Parní lokotky
Parní lokomotivy nejsou zas taková rarita, dodnes je vídáme při různých vzpomínkových jízdách. Já je ale zažil v plném provozu. Bydleli jsme v oněch padesátých létech těsně u kolejiště Wilsonova nádraží a když píšu těsně, tak to bylo těsně: v prvním patře, s okny na úrovni kolejí. K nádraží patřila výtopna. To bylo něco jako garáž, do toho posunovací lokotka přitlačila lokomotivu, pod ní se zatopilo a to mizerné hnědé uhlí začalo jakž takž hořet. Aby hořelo pořádně, k tomu měla výtopna vysoký komín, aby byl velký tah. Ten kouřil a smrděl rovnou k nám do oken.
Pak k lokotkám patřil kravál. Nevím proč se to dělo, ale dělo se to, hlavně v zimě: přistavili lokomotivu k nám před okna (vzdálenost tak cca 30 m) a ona začala rozjíždět kola, pak zabrala a kola se začala s rachotem protáčet.
Naše rodina to už ani neslyšela, ale když někdo přišel na návštěvu, nadskočil, když to slyšel, protože myslel, že nastalo zemětřesení.
Špína k jízdě vlakem neodmyslitelně patřila (to je pěkná tradice, kterou České dráhy drží dodnes). Tuplované to bylo v tunelu, před tunelem bylo nutno zatáhnout okna, protože jinak by šel do kupé smrad a taky by padaly saze.
Moc jsem měl rád vláčky motoráčky - vidím takové na kolejích dodnes! Už dávno jsem žádným nejel, měl jsem nejradši ty, ve kterých byla kamna, aby se lidé ohřáli. Takže motoráček jel, a mohl mít radost, že má taky komín a taky kouří jako velká, dospělá lokomotiva.

PSÍ PŘÍHODY: Týmová práce
Bart a Iris, to je smečka, a smečka, to je tým, a když je někde tým, nastává týmová práce. Bart a Iris společně hlídají u plotu a štěkají na babičky belhající se kolem. Iris je pes běhací, vždy je vpředu, něco jako předsunutá hlídka. Toho využívám já. Když vidím, že se Iris zastaví a ohlédne se po Bartovi, vidím, že někde vpředu je jedlý pes. Takže vlastně využívám (zneužívám) Irisčiny týmové součinnosti k vlastní prospěchu a Bartově neprospěchu. Ve věci jedlých psů se naše zájmy zásadně rozcházejí, já jsme proti jejich pojídání.
Někdy je to ale trochu na levačku, Jako dnes.
Vycházeli jsme z pozemku. Nasadil jsem Bartovi košík, připnul ho na vodítko, odemknul jsme branku. Otevřel jsem ji a Irda vyběhla ven. Bart vyšel z branky, já jsem s e otočil k brance a zamykal ji, poté, co jsem se rozhlédl, abych se přesvědčil, že nikde není jedlý pes.
Jenže Iris poběhla o deset metrů dál a měla jiný pozorovací úhel, než já - a Bart. Spatřila jedlého psa a začala štěkat. Já byl Bartovi zády a držel jsem vodítko levou rukou.
Takovou cukaturu jsem nezažil už sakra dlouho. Bart vystartoval a já dostal ten zásah, když už měl rychlost expresního vlaku. Odletěl jsme dozadu a - nepustil jsem vodítko. No, ustál jsem to a Iris, ta se ještě dlouho smála, jak to dobře zařídila.