RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Přehlídka na Letné
Letos se bude konat superpřehlídka na Letné. Do mého vzpomínkového seriálu na dobu dětství musím tedy zařadit vzpomínání na vojenské přehlídky, jak byly na Letné tenkrát.
Je tedy fakt, že celou jsem přehlídku viděl jen jednou. Přátelé mých rodičů totiž bydleli na Letné a jednou nás pozvali, abychom se podívali na přehlídku z okna. Mohlo mi být tak deset. Nejvíc jsem se těšil na tanky a na raketomety - kaťuše. Jenže jako první pochodovaly pěší útvary a složitými manévry se řadily na plochu podél vozovky a pak přijel v otevřeném autě ministr obrany Bohumír Lomský. Auto jelo pomalu, vzadu mělo platformu a na ní generál stál a aby nespadl, k podlaze byla přimontovaná kovová tyčka a o ni se generál opíral. K tomu hrála muzika ryčný pochod. Vojáci, jak jsem se mnohem později dozvěděl, na tu melodii zpívali:
"Lomský už de, pytlík se mu pohupuje, Lomský už de, pytlík se mu ho - houpá!"
Trvalo to nekonečně dlouho, útvarů bylo mnoho, nechyběli samozřejmě stateční pohraničníci se psy, pohraničníci v námořnických tričkách (hlídali, aby prchající občané nepřeplavávali Dunaj) a členové Lidových milic. A konečně jely ty tanky a do toho řvalo rádio a nadšený hlasatel se tam zalykal pýchou a nadšením nad tou krásou.
Nadšení režimu pro přehlídky na Letné postupně vychládalo. V padesátých létech byly každý rok, pak začaly nějaké intervaly a když režim dodělával, nebyly už vůbec. Ovšem v těch padesátých létech, to byla součást ideové masáže - vždyť režim tenkrát vytvářel dojem, že je válka na spadnutí, že se na nás imperialisté chystají vrhnout už zítra a jistě by to udělali, nebýt demonstrace síly a bojové připravenosti!

PSÍ PŘÍHODY: Pro dobrotu na žebrotu
Včera jsem tu psal o dvojím náhledu na bouřku, o náhledu jak vnímá bouřku Iris a jak o bouřce nic neví Bart. Bart o ní nic neví, protože to není velký černý chlupatý pes a nejde kousnout, takže ho nezajímá. Pro Iris je to po rachejtlích to nejhorší, co zplodilo samo peklo.
Včera večer mi Ljuba povídá: "Tak jsem vyvrhel, kvůli tobě."
Podivil jsem se. A ono na tom něco je. Bylo to kvůli mé interpretaci příhody s bouřkou!
Plná pravda byla taková, že Ljuba sice nedovolila Irdě zalézt pod postel, a že ji vyvlekla z ložnice, jenže šla s nído vedlejšího pokoje, kde obvykle spí Andulka a Andulka je teď na školní výměně v Německu a Ljuba uprostřed noci stlala postel a vlezla si do Andulčiny postele a chlácholila Iris a - dá se říct - půlku noci ji držela za ruku, aby se nebála.
Což jsem samozřejmě nezaznamenal, protože jsem chrněl jako dub.
Vše zapomenuto, přinejmenším Iris už na bouřku zapomněla. Včera večer jsme uklízeli zahradu a sekali trávu a celá procedura trvala dvě hodiny a Iris někde našla tenisák a po celou tu dobu chodila a my museli na střídačku metat ten tenisák. Když s tím začala, uklidňoval jsem Ljubu, že podle literatury psa přestává házení brzy bavit, vydrží to tak desetkrát.
Po hodině se Ljuba ptala:
"Říkal jsi, že ho to přestane bavit? Kolik jsi říkal? Deset tisíckrát?"
Ano, tak nějak. Literatura se musí poopravit.