ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Složené funkce a vystěhovaný nábytek
Milan Urban a pětičlenné vedení klubu sociálnědemokratických poslanců skládá funkce. Předseda klubu Urban to už avizoval ještě před volbou prezidenta a teď to tedy učinil ve skutečnosti. Nechce předsedat klubu, kde poslanci něco jiného říkají a něco jiného konají. Není divu, chce se podotknout. A ještě - přidat pochvalu pro lidi, kteří skládají funkci ne proto, že je vystrkali heverem ze dveří, ale dobrovolně, z vlastního uvážení. Kvůli neúspěchu, navíc kvůli neúspěchu někoho jiného. Je to možná jenom gesto, protože to podstatné se odehraje příští týden, až bude sněmovna hlasovat o důvěře vládě. Pokud vláda důvěru nedostane, nastane politické zemětřesení, ve kterém by vedení klubu stejně nejspíš neobstálo. Pokud ji dostane, nějakou tu malou, upocenou, pak... nechá se Milan Urban přesvědčit, aby zůstal? Bylo by to v naší tradici.

Stěhování na Hradě
V pondělí sebyl Václav Klaus podívat na Hradě. V úterý pak noviny psaly o jeho zděšení nad stavem tzv. "domečku", to je ta budova nedaleko Míčovny, ve které by měl bydlet. V úterý si Klaus vybral kancelář po výkon prezidentského úřadu - po Husákovi.
Chá, chá, bodejď by ne, po Husákovi, šklebí se teď antiklausovci.
Chá, chá, jak by se měl nastěhovat po Havlovi, když Havel nechal odmontovat zkanceláře nábytek, to si tam má sednout na bednu od jablek, šklebí se antihavlovci. Nahlas to enříkají, ale dávají najevo, že ten zhuntovaný "domeček" má taky Václav I. na triku.
No ono to ani jiné být dost dobře nemůže. Střídání na trůně, to je velký nápor na emoce, a protože je to v demokratických poměrech poprvé, co většina z nás zažila, musíme si to užít. Po páté už to bude docela obyčejné a nikdo s enebude divit, do jaké kanceláře se nový prezident nastěhoval.

RODINA A PŘÁTELÉ: Kamión velký jako Ritz
V pátek jsem byl v akumulátorovně v ulici Na Valentince (za Smíchovským pivovarem) a nechal jsem si tam nabít akumulátor do auta. Baterka byla úplně vybitá, takže bylo třeba dvojího nabití/vybití. Přijeďte v úterý, řekli mi.
Je to krámek, který mám rád - jezdím tam už spoustu let, fungoval ještě dávno před převratem, a vždycky tam byli na zákazníky slušní a ochotní, což se chválabohu nezměnilo.

Celá ta věc má jedinkou chybu, pokud se dá o chybě mluvit. Ulice Na Valentince je úzká a není tam žádné místo na zaparkování. No a pochopitelně se autobaterii nechci nosit přes půl Prahy, dejme tomu z parkoviště někde u autobusového nádraží.
Tak jsem nechal auto jaksi v druhém pruhu. Přede mnou u pultu byl nějaký pán. Nevadí, počkám.
Brzy po mně přijel jiný pán se starou škodovkou stopětkou a postavil se přede mne, taky do druhého pruhu. Byl trochu nervózní. Prodavač obsloužil pána přede mnou, já mu podal papírek (podotýkám, že jsem ho neztratil, a nedávno jsem neztratil papírek z čistírny! - něco se ve mně děje! já se přerozuju, kuklím se a nakonec ze mne vyletí krásný motýl-pořádníček!), on mi dal baterku, já zaplatil a popadl baterku a šel jsem pryč...
Ještě jsem stačil zaslechnout, jak ten pán říkal, že by chtěl nějakou starší baterku, aby vydržela asi tak do října, listopadu, což je doba, do které by se ta stopětka měla rozpadnout... Podle mého názoru, jak jsem tak na tu stopětkou kouknul, by stačila sada placatých pospojovaných baterií.

No a jdu k autu a koukám, jak tou ulicí Na Valentince přijíždí kamión velký jako Ritz, asi tak dvoupatrový, se světly jak majákové reflektory, asi vedl do Zálivu letadlovou loď Intrepid nebo jak se ty atomové letadlové lodě jmenují.
Uložil jsem baterku, nasedl, nastartoval a vypálil pryč. Napadlo mě, že kamión zbaví toho pána jeho starostí a taky mě napadlo, že bych měl možná zastavit a skočit ještě do toho krámu a upozornit ho, že kupování i jediné tužkové baterie do té stopětky je marná investice. Bylo mi, jako Odyseovi, když proplul mezi Heraklovými sloupy.
Jestli v těchto dnech potkáte placatou stopětku, tak vězte, že asi parkovala v ulici Na Valentince, v druhém pruhu.

PSÍ PŘÍHODY: Jak se žije s bolavým palcem od nohy
Jak se žije s bolavým palcem od nohy? Odpověď je jednoduchá: blbě! Nejhorší na tom všem je to, že psovi je zcela jedno, jestli mě bolí palec nebo nebolí - dovedu si představit, že i kdybych byl na smrtelné posteli, tak by vrtal čumákem a vymáhal by ze mě procházku přesně v denní dobu, na jakou je zvyklý.

Včera jsem řešil procházku obutím starých škrpálů, tak vymačkaných a vyběhaných, že by v takové botě mohla slehnout kočka. Mohl jsem jakž takž chodit, ale opravdu jen jakž takž.
Nouze vede k vynalézavosti - kamarád mi radil, abych do škrpálů vyřízl díru! A odtud vedl přímý spoj k jednoduchému řešení: boty s mnoha děrami, to jsou přece sandály!
Dnešní procházka byla bezproblémová. Bart mohl dokonce být na svého pána pyšný - je to chlapík otužilý, zdraví ocelového. Přestože se ochladilo, přestože dokonce začaly poletovat sněhové vločky, on si to štráduje v sandálech, jako kdyby bylo parné léto!