Už od chvíle, kdy se tahle otázka na jednacím stole ocitla, bylo jasné, že sympatie bafuňářských mas jsou na straně druhé varianty, takže, pokud mám tipovat - unionisté do lidoveckého autobusu nastoupí a nebudou brblat, že si nebudou smět sednout. Bližší je košile než kabát, to je zásada v Čechách od věků vyzývaná.
Po ODA už zbyla jen tklivá vzpomínka. A taky 17 míst na kandidátkách čtyřkoalice, z doby, kdy "smlouva s voliči" slibovala: jsme jedna politická síla, dva myšlenkové proudy, tři hodnoty, jsme čtyřkoalice, opíráme se o pět pilířů a slibujeme deset věcí. Tak tahle smlouva je dnes na dvě věci, jak známo, a ODA jde do voleb sama, jako ten pán, co říkal "já tu nemusím bejt," když ho vykopli od Banzetů. Dluhy jednorožci odnesli, ale - co s těmi jejich místy na kandidátkách? Unionisté mají skvělý nápad, že by toto "vakuum" vyplnily "osobnosti z iniciativ". Zřejmě pořád někdo v Unii věří, že "občanské iniciativy" mají v sobě nějaký feromon, který přiláká i voliče od Kašperských Hor. Jakpak se asi oba subjekty o sedmnáct místo podělí? Rozložení je zajímavé, přesvědčete se sami. Na první až páté pozici v různých krajích je osm míst, z nich by mohlo pět poslanců vzejít. To bude první zkouška toho, jakou roli budou Unionisté ve "čtyřce dvou až tří" hrát. Jak dopadne, uvidíme už brzy.

Situace konečná:
Dopadlo to po šestihodinovém dohadování přesně tak, jak se předpokládalo. Místo čtyřkoalice dvojblok, US-DEU zahrála malou domů a jde do voleb se stranou, která zařízla čtyřkoalici krk.
Pokud jde o obsazení míst "po ODA", podle dosavadních kusých zpráv zamýšlí Hana Marvanová zcela vážně vyzvat ke spolupráci aktivisty, jako je Jakub Patočka nebo Jan Beránek z hnutí Duha. Z bizarnosti toho nápadu jde hlava kolem. Pořád si říkám: to je zlý sen... nebo definitivní kolaps soudnosti?

Případ Atlantis je kniha, kterou Velinský napsal jaksi stranou všech svých autorských aktivit. Podotýkám, že je to můj dlouholetý přítel - a nejednou jsem ho navštívil v jeho domě zapadlého do takřka atlantiďanských lesů, které se vyskytují jen v okolí Ústí nad Labem. Je to místo, kam lidská noha nikdy nevstoupila, s výjimkou Velinského, pošťáka, hajného a mne. Tam sedí u svého psacího stolu Velinský, studuje rozmanité atlantologické knihy a řičí u toho: "To jsou bejci!"

Velinský se totiž v Atlantidě narodil. Přinejmenším se s ní sblížil natolik, že ji má v srdci. Co má paměť sahá, studuje všechny atlantologické knížky - a srovnává je s fakty. Tím se ovšem vyřazuje z okruhu klasických atlantistů, protože ti opisují jeden od druhého a přidávají jeden nesmysl k druhému v naději, že deset vzájemně opsaných knih vydá na jeden fakt.

Zajímavé čtení, tahle Velinského kniha. Kdyby si umanul, že bude vyvracet existenci Atlantidy a bude zatracovat jednoho po druhém všechny ty desítky, ba stovky autorů různých těch knih a brožurek, vyšla by asi kniha zapšklá, jaksi zakyslá. Jenže Velinský má Atlantidu rád. Možná se s ní setkal, podobně jako já, při četbě Vernova románu Dvacet tisíc mil pod mořem. Na taková setkání se nezapomíná, protože zasévají do duše semínko lásky. A právě proto, že někde ve hřbetě knihy je tohle semínko zasuto, je to kniha - při vší své kritické přísnosti - romantická, dalo by se říci i napínavá.

Pořadí priorit je u Barta jasné: nejvýše je postavena procházka, pak přicházejí na řadu události v kuchyni, třetí v pořadí je štěkání na mateřskou školku nebo na pošťačku a úplně na konci, se záporným znaménkem o délce vzrostlého hada anakonda, je odchod domácích lidí z domu. Pokud je ten odchod provázen balením kufrů, nastupuje zoufalství.

Takže situace: já jsem pryč z domu, Míša je v kuchyni. To je stav z hlediska Bartova lehce nadprůměrně příznivý. Sice se procházka nedá čekat, ale z otevřené lednice může něco vypadnout. Jenže Míša myje nádobí od oběda a pak jde ke dveřím. Bart pochopí, že se lednice otevírat nebude. Šance padají, nálada mrzne. Míša jde ze schodů dolů otevírá dveře. Bart ulehá na pelech. Nehodlá vartovat na zahrádce sám samotinký, proč by hlídal dům, jehož obyvatelé ho zradili?

Vidí ale, že si Míša nebere obvyklý zimní kabát. Ještě nezaregistroval, že se lidé při odchodu z domu řídí teploměrem, a za uplynulé období si zvykl na tmavomodrý kabát, kdežto paní si bere bílý kabát.
Je to příznivé, nebo nepříznivé znamení?
Míša stojí mezi dveřmi, když v tom se blíží nepřítel, nejspíš nějaké děcko táhne za sebou na provázku kačera. Sousedovic Bára začne štěkat.

A teď nastává ta chvíle dilematu.
Bart se postavil mezi dveře a v kotrbě se mu převalovala celá ta složitá rovnice:
pán pryč + lednice zavřená + kabát bílej + nepřítel za plotem + venku sluníčko.

Mozek mu tak pracoval, že by se mu na hlavě dal ohřát kafáč.

Špatná kalkulace... Míša zavřela a zamkla, odešla v bílém kabátu, ze slibného dítěte s kačerem se vyklubal nevlídný pán v klobouku který se nedá jen tak snadno vylekat štěkotem a není tudíž zábavný a Bart zůstal na zahradě sám, zrazený okolím i vlastním úsudkem.