Úterý 23. ledna 2001
Prokleté přestávky! Zmínil jsem se ženě o tom, že se Duto přes poledne zamyká se sekretářkou Vykulenou (s "Viki", tak jí říká) ve svém kanclu. Dal jsem to souvislosti s novou pohovkou od Kvakoše. Žena vynadala mně! Že prý mám "obsesi", že do Duta "projektuji své představy..." Nic už jí nepovím, nebudu si ani všímat činnosti pana vedoucího o přestávkách. Kdyby se aspoň nechichotali!

Vidím smysly dva. Tak především, až doposud jsme žili svoje životy v blažené nevědomosti, že kdesi v útrobách malostranských paláců klimbá svůj poslanecký život nějaký pan Kořistka. Zatím pan Kořistka nezvířil hladinu politického rybníka, ani jako když pleskne mřenka ocáskem. No a vida, teď je kvůli panu Kořistkovi demonstrace na Václavském náměstí, věru pěkný úspěch. Pan Kořistka objevil svoji kauzu, svoji parketu, jak se říká v politickém žargónu. Pravda, zatím neoslňuje. Takový poslanec Severa se na protidrogovém zákonu tak zvaně udělal, kdežto pan Kořistka zatím není schopen ani odpovědět na mail.

Ale to není jediný důvod.
Jak vznikl sám pojem bojový pes?
Jednoduché vysvětlení. Na území tohoto státu operují zločinci, kteří pořádají psí zápasy a cvičí k nim psy. Jsou to vražedné souboje a používají se k nim pitbulové, protože to jsou psi se sníženým prahem bolesti a tudíž schopní se rvát až do smrti. A to se těmto gangsterům líbí. Aby se zvýšila atraktivita tohoto zločinného počínání, vymyslel se pojem bojový pes a přeneseně jím připitomělí obchodníci se psy označovali kde co chlupatého, co vypadá dostatečně bojovně.

Tento stát není schopen proti tomuto organizovanému zločinu nikterak zasáhnout. A zřejmě nejen tento stát. Proslulý hamburský případ, kdy "bojoví psi" zabili dítě, má taktéž souvislost s psími zápasy (to se v tisku bůhvíproč zamlčuje). Státní orgány by mohly proti těmto zločincům zasáhnout podle stávajících zákonů, každý právník vám vysype z rukávu tucet paragrafů, které to umožňují. Jenže na to je policie líná a neschopná a navíc - narazila by na tvrdý odpor organizovaného zločinu.

A tak, aby se vyvolal dojem, že stát proti tomu něco dělá, uměle se vytvoří předmět obecné nenávisti. Jestliže Kořistka a jeho lidovecká pomocnice (její jméno si odmítám pamatovat, nechci mysl zatěžovat zbytečnostmi) zákon protlačí parlamentem až do Sbírky, efekt to nebude mít žádný pro veřejné blaho. Jen se vytvoří buzerovaná skupina psů a jejich majitelů, kteří se stanou lovnou zvěří pro práskače a domovnice. Vytvoří se nový úřad, nová příležitost pro úplatky. A samozřejmě ty asociální, natož pak zločinecké typy, kteří o psy nedbají a potenciálně z nich vychovávají obecné nebezpečí bez ohledu na psí rasu - ti se samozřejmě na ten zákon vykašlou, jako kašlou na jakékoli jiné zákony. Tento zákon dopadne zase jen, jako vždy, na řádné občany, z nichž nebezpečí nehrozí.

Pikantérie na závěr, která dokazuje, že zde vskutku jde jen o umělé vytvoření ocejchované menšiny: mezi rizikovými psy není německý ovčák, pes který (chudák zneužitý) sloužil nacistům v koncentrácích a komunistům na hranicích k lovu lidí. Není ani na seznamu německých "nebezpečných psů" z téhož důvodu i v Německu mají své Kořistky, kteří nechtějí riskovat střet s příliš početnou skupinou majitelů psů. Jo, takový brazilský fila (Viděli jste někdy nějakého ve skutečnosti? Já ne.), to je skvělý reprezentant nepopulární menšiny určený k vykořistkování.

Včera jsem slíbil vzpomínání na to, jak se dralo peří. Dětství jsem prožil ve Slapech, v oněch Slapech, ve kterých později postavili přehradu. Tehdy, kolem roku 1950, to byla ještě vesnice vesnicovitá. Když sněžilo, tak pořádně: na kraji vesnice, směrem od Štěchovic, v těch místech, kde je už dlouho benzínová pumpa, měl své stanoviště sněžný pluh: klín zroubený z fošen. Když napadl sníh, zapřáhli do něho koně a protahovali cestu do sousední Buše. Tam taky měli klín a jinými koňmi protahovali směrem na Nové Dvory a Křížov. A za nimi jiní koně táhli vůz se škvárou a chlapi pohazovali vozovku, aby neklouzala. Nebylo kalamit.

Slíbil jsem to draní peří. Ne, to už nebylo jako za časů Boženy Němcové. Peří drala babí Pokorná, matriarcha rodu našich tehdejších sousedů: mladí, tedy její syn a snacha, natož pak vnuci, draní odmítali. Babí hubovala. Drala sama, pěkně jí to šlo od ruky, sedrané peří házela do lavóru. Přihlížel jsem.

"Babí," řekl jsem jí, "proč to děláš tak divně? Proč to neostříháš nůžkama?"
Už nevím, co hněvivého mi odpověděla, rozhodně ale nezajásala a nechopila se nůžek ani jiného nástroje. Její ruce byly tím nejlepším nástrojem. Rukama husy vykrmila (cpala jim do krku šišky, to byla šílená operace, pro husy bolestivá, kdy jim ty šišky doslova vmasírovávala dlouhatánským krkem až do útrob, pak jim rukama onen krk zakroutila a nakonec i peří sedrala. Nikdy nepřipustila, že by to vše šlo jinak - a hůř. Šťastná to žena.