Nezapomínejme, že přese všechno je současná krize do velké míry mediální krize, tedy médii vyvolaná. Svět není zasažen morovou epidemií, je zasažen mimořádně nakažlivou chřipkou, v extrémních, velmi řídkých případech smrtelnou. Normálně fungujeme, mrtvoly se neválejí po ulici. Většina z nás nemá nikoho z blízkých nemocného, natož pak po smrti. Jenom vyděšeně sledujeme zpravodajství. To nebezpečí je řádu statistického, což neznameá, že to nebezpečí není reálné. Je. Lidé jsou nemocní, lidé umírají. Dejme tomu, že křivky se zlomí a začnou klesat (zatím všude rostou). Dejme tomu, že začnou klesat dramaticky. Kdy ale nastane ten bod, kdy – dávám příklad – firma Volkswagen vrátí své lidi do práce? Kdy česká vláda odvolá zákaz pohybu osob po celé ploše republiky? Dovedeme si představit míru odpovědnosti takového rozhodnutí?
Zdá se, že vlády ještě nikdy nebyly vystaveny takové zkoušce. Je to téma pro politology.
Rozhodnutí v demokratické zemi je vystaveno kritice opozice, to je ten princip. V okamžicích vrcholící krize je inteligentní opozice tolerantní, a tak se stalo i u nás. Jakmile ale míra kritičnosti opadne, dotkneme se nějakého prahu, kdy opozice začne útočit. Řeknu konkrétně. Momentálně máme 400 nakažených, bude jich víc, budou to tisíce. Dejme tomu, že číslo začne klesat, bude to za dlouho, za měsíc, za dva. Klesne to na tři sta lidí. Bude to dvě stě lidí. V tu dobu už asi bude zastavena výrova ve Škoda Auto a následně v navazujících podnicích, je to třetina výroby u nás. Kde je ta hranice, kdy vláda řekne, jsme z toho venku, vraťte se do práce?
Tohle je otázka dne, otázka především pro politiky. Na odpověď je určitě brzy, protože křivky rostou. Za současné situace je otázka, kdy že to skončí, opravdu naivní. Ale je to asi jediná opravdu důležitá otázka, jakou si můžeme položit.