Skutečnost je ovšem poněkud jiná. Došlo k tomu, co se předvídalo už od prvních chvil, kdy nastoupil Emanuel Macron se svými reformními vizemi. Jsou v podstatě shodné s tím, co prosazuje stále doleva se schylující Německo. Budování společnosti nového typu, svět udržitelného rozvoje, zelená planeta, jedno vznešené heslo stíhá druhé. Je třeba zavřít uhelné elektrárny, zavřít atomové elektrárny, utlumit automobilovou dopravu, vše zachrání větrníky a biomasa.
Tyto programy jsou koncipovány za předpokladu, že ekonomika je tak robustní, že vydrží prakticky všechno. Zatím to tak fungovalo, západní ekonomika po poválečném znovuzrození statně šlape přes půl století. Ale vázne to. Autoři konceptů neberou v potaz, že široké vrstvy obyvatelstva už nemají žádný ekonomický polštář. Jejich rodinná ekonomika je na hraně únosnosti. To platí o Francii stejně jako o Česku. Najednou se nám zvýší ceny energií o patnáct procent. Cena benzínu stoupá. V Česku pan Rovenský z Greenpeace v rádiu oznamuje, že alternativní zdroj energie bude hlavně biomasa. Neobdělané půdy je dost, řekl doslova. Podle jeho vize budeme sklízet slámu a budeme jí topit v elektrárnách. Platíme víc za elektřinu a je to trest za to, že levice protlačila nestydaté dotace pro solární barony, za což paní Alena Vitásková stále tančí na prahu kriminálu.
My držíme hubu a je to i tím, že se nás politický establishment přece jen drží zkrátka a nechce budovat nový krásný svět tak otevřeně, jako Emmanuel Macron a Angela Merkel. Ve Francii to přepískli a lidi vyrazili do ulic v duchu francouzské tradice, sahající do hluboké minulosti. Už v Dumasových Třech mušketýrech po dvaceti letech čteme o Frondě, to byl předchůdce Žlutých vest.
A bude hůř. Tažení proti automobilovému průmyslu může mít katastrofální ekonomické důsledky. Ochromením Volkswagenu si Německo řeže větev pod vlastním zadkem, bohužel na ní sedíme i my. Elektrizace automobilové dopravy je šílenství bez technického zázemí. Politici házejí termíny, určují procenta, od stolu. Fyzika je podrobena hlasování.
Propadáme do údobí společenského poblouznění. To se vždycky zjeví nějaká idea, která vypadá velmi líbivě a slibuje lepší příští. Francouzi se bouří a to by mohlo být i sympatické, nebýt historických zkušeností. Z bouří nikdy nevzešlo nic dobrého, tím méně pak ve Francii, hrůzovládu, masové popravy a gilotinu vynalezli vyznavači svobody, rovnosti a bratrství. Macron zdánlivě couvnul a reformy, tedy devastaci ekonomiky, odložil. Pomůže to? Uvidíme už příští sobotu.
To záleží na tom, kdo do něj vleze první, zdali Gari nebo Nora. Pak je obsazeno a ten kdo přichází druhý musí jít do vedlejšího pelechu. Tím není řečeno, že ten vedlejší je horší, spíš naopak. Ten takzvaný první je v proutěném koši, je docela malý, nicméně leží vedle radiátoru. Ten druhý je měkký, vycpávaný, dá se říci luxusní a rozhodně je větší.
Zpravidla to funguje bezproblémově podle hesla, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, tedy válí se v pelechu. Někdy ale nastane půtka a já musím zasáhnout. Kdo zůstane, kdo bude vystrčen? Velká je odpovědnost zasahujícího. Naštěstí je má autorita neotřesitelná.
Aspoň v tomto případu.