Německo zvolna propadá do ideového poblouznění, to patří k jeho historické tzradici, posledně do dopadlo hitlerismem a milióny mrtvých a před tím šovinismem a milióny mrtvých. Teď je to ekologismus a multikulturalismus, paní Merkelová pracuje na likvidaci energetiky a tlačí na likvidaci automobilového průmyslu. Důsledky vzhledem k nevratnosti imigrace budou asi ještě horší, než důsledky těch předchozích poblouznění. Místo mrtvých se narodí noví živí, ale jednou rozložená struktura společnosti se nevzpamatuje ani po staletích.
Zpátky k energetice. My zatím se držíme vcelku rozumného energetického mixu a stavíme jakési technologické bariéry, aby nám německé ztřeštěnosti (až začne moc foukat) neudělaly blackout. Ale dochází hnědé uhlí a jaderným elektrárnám zvolna končí životnost. Co bude dál?
Zvláště živo je kolem budoucnosti jaderné energetiky. Ve hře je přestavba Dukovan a Miloš Zeman se svou partou v zádech očividně prosazuje Rosatom jako našeho partnera. To je činnost nebezpečná – srovnatelná s im igrační politikou paní Merkelové. Jakmile by toto bylo prosazeno, už se toho nezbavíme za života našich dětí a našich vnuků a jejich dětí. To je do konce století. Ruská nadvláda jinými prostředky, to je nadvláda temné mocnosti, která vymírá, je neproduktivní, neumí vyrobit nic užitečného, žije z přírodního bohatství jež jí nadělil Bůh, když nedával pozor, a také ze zbrojních dodávek.
Veřejnost by se měla víc zajímat o to, co se kolem naší energetiky děje. Dlouho se tvrdilo, že nic a najednou tu máme patnáctiprocentní zdražení. Lidé, bděte, řečeno s Fučíkem.
Andrej Babiš, jak bylo opatrně komunikováno, nějak jedná v této věci s Korejci. Kdyby se mu podařilo ustát tlak spiknutí vedeného Zemanovým Hradem, budiž mu odpuštěn tucet Čapích hnízd. A ještě něco: Korea je lepší než Rusko stonásobně. Ale nejlepší by byla Evropa. Tyhle věci by se měly řešit v rámci Evropské unie. Kvůli tomu má smysl, ne kvůli balení koblih a zákazu tuzemského rumu. Ale to by ji museli řídit jiní lidé, než pan Juncker.
Vracím se k výchozí situaci popisované včera. Je ráno, pejskové zaujali své stanoviště, tedy, konkrétně: Gari šla nahoru do ložnice a válí se Noře v pelechu, Nora leží na psím křesílku u prosklených dveří do zahrady. Najednou Nora vstane a přísně hledí ven.
Podívám se: žádná kočka se po sousedovic střeše nešpacíruje. Vstanu a snažím se Noru uklidnit. Nic tam není, chlácholím ji. Lehni si a já ti udělám kuklíka (= přetáhnu jí deku přes hlavu). Nic platné. Nora dál hledí a slabiny se jí chvějí. Cvaká zuby. Třeští oči.
Nic tam není, opakuju. Jen klid, lehni si…
Pak ho uvidím taky. Po fošně nahoře na plotě kkráčí velký černý kocour. To je ale drzost! Taky mám chuť vylítnout, kocouři nám chytají ptáčky, kocouři jsou nežádoucí jev…
Vylítne Nora. Já se vracím k ranní kávě. A myslím na to, jak jsem se zase jednou strašně blamoval.