Nicméně nenechme se unášet negativními pocity. Prezident Macron správně poukázal, že v Evropě je třiasedmdesát let mít, když ovšem pomineme příšerný konflikt na Balkáně, konec konců, tam nebyl plný klid nikdy, připomeňme trvalé napětí řecko-turecké. Ovšem ta občanská válka v někdejší Jugoslávii také je spíš pod pokličkou a Bosna se stává nástupištěm muslimského militantismu proti Evropě.
Co ovšem je nepochybné – údobí bezvýhradného míru a prosperity si užila Západní Evropa. Pod americkým raketovým deštníkem žila v blahobytu a radosti a to trvá dodnes. V rozumné míře k tomu přispíváme bezmála už třicet let také, to není málo a je dobře si to připomínat. Je tedy moc dobře, a tím se dostávám k aktuálním tématům, že si výročí připomínáme, že naše kostelní zvony tloukly, že jsou otevřené výstavy nejen v muzeích, ale i na ulicích, že se připomíná vše, co bylo. To nespadlo z nebe, musel to někdo zorganizovat a připravit a je třeba k tomu vyslovit uznání.
Přinejmenším někteří z nás se ve vlaku hodně báli. Gari měla ocásek stažený až na bříško a Nora by se nejraději pod něco schovala a protože tam nic nebylo, schovávala se pod Garinku. Byli jsme na výletě, šli jsme Posázavskou stezku s Pikovic do Kamenného Přívozu, tam jsme si dali martinskou husu (my lidi, pejskové dostali kůži a knedlíky namočené do omáčky), to vše bylo skvělé, ale pak ten vlak!
On jel po kolejích a byl veliký a divně hučel a trochu se třásl a byl celý takový divný. No, cesta opravdu netrvala dlouho a už jsme stavěli ve stanici Petrov (na druhé straně řeky od Pikovic). Já si taky užil dobrodružství – ukázalo se, že mám jenom dvoutisícovku, pan průvodčí neměl nazpátek a vystavil mi tedy papírek a peníze mi vrátili až večer, když jsem jel kolem Vraného a stavěl jsem se na nádraží. Takhle rušnou sobotu jsme měli!