Podle návrhu Jiřího Dienstbiera dle australské inspirace by volby byly jednokolové a na jednom lístku by voliči stanovili pořadí kandidátů. Hlasy neúspěšných by se přičítaly těm úspěšným. Oponenti vyčítali složitost a také poukazovali na to, že systém se používá jen v irských prezidentských volbách, jinak nikde v Evropě.
Není zde málo hlasů podporujících vůbec zrušení horní sněmovny, v tomto smyslu vystupuje i Andrej Babiš. Jeho technokratické vizi odpovídá spádnější rytmus přijímání zákonů a senát opravdu působí přinejmenším jako pozdržující element. Dvoukomorové parlamentní systémy mají nepochybně smysl ve státech s charakterem soustátí, viz USA, kde Sněmovna reprezentantů má složení vycházející z počtu obyvatel států, kdežto Senát má dva senátory na každý stát. Václav Havel navrhoval, aby i evropský parlament byl takto dvoukomorový, jelikož to byl návrh rozumný, padl pod stůl (i když roli Senátu, dodejme, v EU do jisté míry hraje Evropská rada). V jednolitém státě je dvoukomorový parlament do značné míry luxus, nicméně už několikrát zabránil zákonodárným úletům a je pojistkou hlavně proti svévolným změnám ústavy. Toto nebezpečí je doslova akutní dnes, kdy si neodpovědní demagogové zahrávají s myšlenkou všeobecných referend – v naději, že se takto podaří změnit kurz a zahraničněpolitickou orientaci země. Z tohoto hlediska jsou výsledky posledních senátních voleb vítané, protože taková změna ústavy za tohoto složení senátem nemá šanci projít.
Senát je teď v bouřném období, protože se ustavily tři kluby, ODS, starostenský a lidovecký bez výrazné převahy a jde tedy o to, kdo se stane předsedou senátu a tudíž druhým nejvyšším ústavním činitelem v zemi. On je to sice hodně nabubřelý titul, ale svoji váhu funkce má. Vnímáme to v dnešních dnech, kdy předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček odjel na vlezrektální cestu do Ruska, kde se poklonil protějškům figurujících na evropském sankčním seznamu a ujistil je, že si náš lid myslí o Rusku něco jiného, než co vyplývá z dikce sdělovacích prostředků.
Není tedy vůbec jedno, kdo se stane druhým nejvyšším ústavním činitelem v zemi.
Gari a Nora podřimují na křesílkách v obývacím pokoji. Z jednoho křesílka je vidět francouzský oknem ven do zahrady, z druhého nikoli. Pejskové, jak řečeno, podřimují a ven nekoukají. Já si čtu.
Najednou – zpravidla je to Nora – jeden z nich vyletí, strhne deku, do které se zachoulil a rozčileně křepčí u okna a štěká. Druhý se k němu přidá. Musím vstát a jít vedle do kuchyně a otevřít – z obývacího pokoje taky vedou ven dveře, ale Ljuba má u dveří kyblíčky s orchidejemi a to jsou rostliny nikoli psoodolné. Vyřítí se pak oba ven, Nora to vždycky bere vlevo od jezírka, Gari vpravo, pořád u toho řvou a pak se nastaví a otočí a dívají se na mě, kdy vyběhnu a budu řvát s nimi.
Co tam vidí? Řeknete, že kocoura. Není tam žádný kocour. Není tam paní s taškou. Nikdo nejede na koloběžce. Nikdo nemá na vodítkách tři psy. Je to naše zahrada, poklidná a dá se říci že pustá.
Nic není vidět. Zato je slyšet. Naše dvě pitomé psice, které tam na mě řvou a koukají při tom na mě, abych se k nim přidal a štěkal taky.