Náhoda nebo důsledek?
Jestli je to shoda okolností čili náhoda, bude se to těžko vysvětlovat a bude malá ochota tomu věřit. Poslední útok na naše vojáky v Afghánistánu přišel ve stejný den, kdy byla zveřejněna neoficiální zpráva o našem vojenském úspěchu v této zemi. Podle ní jednotka českých speciálních sil už před časem zasáhla v Afghánistánu proti lidem, kteří zosnovali sebevražedný útok, při kterém zahynuli naši tři vojáci. Už v srpnu náčelník generálního štábu Aleš Opata poznamenal, že nikdo nebude beztrestně naše vojáky likvidovat. Jeden ze strůjců zaplatil životem, druhý je údajně zajatý.
Armádní kruhy odmítly komentáře a není se co divit. Vyskytla se ale varování, že únik takové informace byl neopatrný. A tím hůř, jestli to byla záměrná indiskrece.
Je to bezesporu zvláštní shoda. Pokud k akci speciálních sil skutečně došlo, pak první, kdo se o ní dozvěděl, byli samozřejmě teroristé přímo v Afghánistánu. Jistě vědí, že jeden z nich je po smrti a druhý za mřížemi a že se o nich Češi nějak museli dozvědět, to je bezpochyby taky napadlo. Teroristé vedou svoji svatou válku proti nevěřícím kupodivu bez ohledu na to, co napíší Lidové noviny nebo co spiklenecky v zájmu konspirace zamlčí. Nicméně ta časová shoda je zdrcující a následky budou vážné. Bez ohledu na to, že je co přát uzdravení raněným vojákům a zvláště tomu, který je raněný těžce. Jistě se bude vyšetřovat, zdali je mezi oběma událostmi souvislost. Pak je tu také rovina politická. Naše zahraniční mise mají nemálo odpůrců na obou pólech politického spektra a každá záminka je jim dobrá. Z této aféry se může stát těžký kalibr.
Čtěte
digineff.cz. Navštěvujte
facebook.com /Digineff.cz
Kde je Gari
Není to výzva k celostátnímu pátrání – vždyť já vím zcela přesně, kde Gari je. Neztratil jsem ji ze zřetele od pěti patnácti: to zazvonil budík a vyburcoval Ljubu, ta má v ateliéru nástup před úsvitem. Gari se taky probudila, oběhla postel a šup, už mi skákala po břiše. Velmi přísně jsem ji vyhnal, Ljuba zatím odešla do koupelny a já zase usnul. Chvála bohu, že spisovatelové nemusí do práce nastupovat v šest třicet.
Probudil jsem se znovu v sedm, šel jsem dolů do kuchyně, nasypal pejskům do misek – Nora šla se mnou, Gari přiběhla sedm vteřin po dopadu první granule (už jsme o tom psal minule, Gari se zpožďuje o vteřinu oproti dřívějšímu standardu), já si šel číst a pít kafe do obýváku, Nora se mnou na křesílko a Gari… jak jinak, zalezla do Nořina pelechu. Tam podřimuje doteď, co tyto řádky píšu.
Co bude dál? Půjdu do sprchy, pak se začnu oblékat a to Gari začne kvílet, že mi to dlouho trvá a ať sebou koukám hodit.