Možná dokonce, že se v některých případech podaří uvést dohodu do reality a migranti budou navraceni. Zatím ale zkušenost nenabízí nic k víře, že to bude masové navracení, a už vůbec nic nenaznačuje, že je to řešení problému.
O něm se bude moci vážně hovořit, až dojde ke změně myšlení.
Zatím se uvažuje v rovinách velmi abstraktních, ať už to jsou humanistické postoje vůči trpícím anebo víra v moc úředního rozhodnutí.
Realita je ovšem jinde.
Účastníci migrační vlny jsou na evropském území a pokud nebudou sami chtít, je v podstatě technicky nemožné je vrátit, odkud přišli. Z mnoha důvodů. Nová italská vláda si namlouvá cosi do kapsy, když slibuje, že vrátí šest set tisíc migrantů. Nevrátí čistě z toho důvodu, že je to technicky neproveditelné. To samozřejmě bude mít trvalé neblahé sociální a politické důsledky a ty společnosti, které to připustily, to zanechají jako odkaz příštím generacím. Fatalisticky lze konstatovat, že je to trest za nadprůměrný blahobyt.
Praktičtější úvahy je ale třeba napřít jinam – jak zabránit tomu, aby se nezhoršovalo to, co se stalo. Tedy aby se stěhování národů zbavilo masovosti. A to je možné blokací suchozemských vnějších hranic unie a ochrany mořské hranice – nekompromisním navracením uprchlíků tam, odkud vypluli. Je to proti současným zákonům a úmluvám. Je nutné změnit zákony a úmluvy. Je to proti vůli států, které stěhování národů připouštějí a podporují. Je třeba je přimět ke spolupráci nátlakem.
Dřív se tomu říkalo politika dělových člunů a fungovalo to – mimo jiné to v důsledcích přineslo předmětným státům prosperitu, o jaké se jim dnes může jen zdát. Politika dělových člunů dnes nepřichází v úvahu a je to dobře.
Existují lepší donucovací prostředky než dělové salvy. Ekonomické sankce cílené na konkrétní odpovědné osoby.
Kdo tvrdí, že to nejde, ten prostě lže. Samozřejmě, že to jde, a dojít se k tomu dříve či později musí.
V Břežanech krásně vyčistili jezírko u Keltského parku. Dlouho trvalo, než bylo zase plné vody, teď už je jak má být, plavou po něm kachny a v rákosí skřehotají žáby. Jdeme kolem na procházku, já , Gari a Nora. Na kameni, pár metrů od břehu, sedí kachna. Kámen je na mělčině pro vodní rostliny, ty ještě nejsou úplně vzrostlé. Gari vidí situaci a hned dolů, na mělčinu a pomaličku se krade ke kachně.
Nora zůstává nahoře a pohrdavě kouká. Nemá to cenu, sděluje svou řečí těla. Ona odletí.
Gari pokračuje, pomalu, krůček za krůčkem.
Nora se po mě ohlédne. Ona odletí. Já vím, přikývnu.
Další metr. Kachna odletěla. Gari vyběhne nahoru a přidá se k nám.
Zkušenost? Nora je o tři roky starší. Jsem si ale jistý, že za tři roky to bude stejné. Gari dole, Nora nahoře... a kachna v čudu.