Na spojenecké závazky bychom měli být mimořádně citliví vzhledem k našim historickým zkušenostem. Náš národní osud byl neblaze poznamenán zbabělou zradou spojeneckých závazků zejména Francie v době Mnichova. Oproti tomu naši vojáci za druhé světové války hrdinně bojovali jak na východní, tak na západní frontě. Tak byly založeny tradice, na které navazuje i naše současná armáda. Pokud někdy v budoucnu máme spoléhat na spojenecké závazky vůči nám, je nezbytné, abychom je plnili teď.
Padlým vojákům vzdali čest nejvyšší představitelé státu, tedy prezident republiky Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš. To je jistě správný akt. Naši vojáci v aliančních misích, nejen v té afghánské, to jistě ocení. Důležité ovšem je, aby cítili podporu veřejnosti. Opět ty historické zkušenosti ukazují, že vojáci jsou schopni velkých udatenství, pokud za nimi jejich lidé stojí, avšak trpce nesou zklamání, kdyby měli narážet na nedůvěru. Netýká se to zdaleka jenom naší armády – připomeňme vietnamskou válku, kdy především americká armáda bránila Jižní Vietnam proti agresi ze severu a vnitřní komunistické gerile, aby zabránila dominovému efektu a pádu celé jihovýchodní Asie do komunistických rukou – to tehdy hrozilo. Muslimský militantismus je neméně nebezpečný jako komunismus, a o ten jde na současných bojištích. Fronta boje proti němu vede i Afghánistánem a je životně důležité, že tu stojíme na spojenecké straně.
Na to bychom měli myslet i ve středu, až letecký speciál bude přivážet ostatky padlých a na letišti se bude odehrávat smutný a zároveň hrdý ceremoniál pocty padlým hrdinům.
O víkendu jsem byl na Moravě. V Bílovci se konal Parcon, to je slezina scifistů, pořádá se to už čtyřicet let a ne zas tak moc daleko nejsou doby, kdy jsem nechyběl na žádném z nich. Tentokrát jsem tam jel po pár letech a bylo to moc fajn a budu jezdit zase.
Jen jedinkrát za tu dobu jsem tam byl se psem – jeli jsme tenkrát v Ljubou a ještě s Iriskou do Brna a i v tom Bílovci jsem potkal lidi, kteří na Irisku v Brně vzpomínali. Tady v Bílovci někdo měl dokonce dva psy, tiším že to byli australští honáci (ti psi, jmenují se tak). Když je někdo psomil, jak třeba já, a je bez psa, pořád kouká po jiných psech, protože se mu stejská. Byl jsem tedy rád, že se honiči motají kolem scifistických nohou. No a v sobotu večer jsme měl povídání o tom, jak se v osmdesátkách překládaly filmy a jeden ten pejsek ležel hned kousek ode mne a podřimoval. Moc ho nezajímalo, jak jsme před pětatřiceti lety překládali Hvězdné války. Zato mě zajímalo, kde je ten druhý? Ono by to bylo ve výsledku jedno, jestli při mém povídání podřimuje jeden pes nebo dva, nicméně k mé duševní pohodě přispívají dva pejskové víc než pouze jeden,