Dobrý začátek, ale čeho
Ne devadesát minut, ale dvě hodiny spolu v Helsinkách mluvili Vladimír Putin a Donald Trump. Schůzka byla svolaná narychlo. Než Putin do Helsinek jel dal najevo, že nehodlá diskutovat o Krymu. Na obzoru se nevynořilo žádné téma, které by bylo tak naléhavé, aby byl sumit nezbytný. Žádné komuniké slíbeno nebylo, natož pak podepsání nějakého dokumentu. Na vrcholná setkání světových lídrů máme ve zvyku hledět pozitivně v naději, že „setkání je vždycky dobré“. Historie ovšem učí, že tomu tak nemusí být. Jako příklad za všechny uveďme vídeňský sumit Chruščev – Kennedy v červnu 1961. Komunistický diktátor ttam otaxoval amerického prezidenta jako slabocha a troufl si umístit jaderné rakety na Kubu. V říjnu následujícího roku z toho vypukla krize, která postavila svět nejblíž okraji jaderného konfliktu za celou dobu studené války.

Pravda je, že Trump se Kennedymu nepodobá prakticky v ničem, což ovšem nijak neznamená, že mohl být Putinovi silnějším partnerem. To se pozná do roka a do dne. Pokud ruská agresivita stoupne, Trump v Helsinkách prohrál.

Nezbývá než položit si otázku, proč tam oba vůbec jezdili. V roce 1961 byl Kennedy čerstvě v úřadu a je celkem přirozené, že chtěl poznat soupeře, který se do vůdčí pozice probojoval po Stalinově smrti způsobem, který připomínal Chicago ve dvacátých letech. Trump má Putina přečteného a naopak to platí také. Oba mají své příznivce z těch kruhů, kteří fandí spíše tvrdé ruce než diplomatickému umu. Na ně jednání se soupeřem dobrý dojem neudělá. Oba mají zuřivé protivníky a ty zejména Trump neobměkčí, ani kdyby se vydal ve šlépějích Matky Terezy. Motiv tedy není právě čitelný. Snad to nebude bráno za výraz nepatřičné skepse když vyjádřím naději, aby se na helsinský sumit brzy zapomnělo jako na zbytečné setkání s nulovým výsledkem. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Nastupujeme!

Ta louka u Oleška je zřejmě čím dál populárnější mezi pejsky a jejich majiteli. Asi jako když se dobře zavede hospoda, nejlepší reklama je ústní reklama. Tam jděte, tam dobře vařej! Tam jděte, tam je louka, máte přehled, nejezdí tam auta, nikomu tam nevadíte…

Už na to nemáme patent a taky je občas těžké se odtud dostat. Gari naskočí do svého brlohu na zadním sedadle první, Nora přemýšlí. Mám nastoupit? Mám se dál družit? Nakonec svolí, že se pojede domů, vážným pomalým krokem se ubírá k autu a to už Gari nevydrží a vyskočí ven a jde se družit. Naženu Noru do auta a naháním Garinu.

Já vím, je to těžké. Opustit jednoho kamaráda, to bolí. Opustit dva, to bolí čtyřnásob. Ale jít od třech, to je zhola nemožné.