Příliš krásné...
Kim a Mun se potkali, potřásli si rukama, dohodli se, že nebudou na poloostrově atomovky, a tím to končí? V roce 1950 začala válka. Byla to čistočistá severokorejská agrese. Armáda dědečka současného Kima smetla obranu Jihu a bez zásahu USA by dnes byl celý poloostrov komunistický. Jenže USA do války vstoupily a byla to první válka, kterou nevyhrály. Od té doby nevyhrály žádnou další válku tak přesvědčivě, jak to předvedly v obou světových. Proto jsou na tom dnes tak, jak jsou a a proto mrzácké zločínecké státy jako je Severní Korea mohou tančit ve světle ramp.
To je realita, nad kterou můžeme hořekovat, ale to je jediné, co můžeme. Co se přihodilo v pátek vypadá jako bláznivý sen. Otylý skřet Kim III., který ještě před pár měsíci vyhrožoval Americe atomovým a raketovým útokem, ten že si potřásá s Mun Če-inem rukou a těší se, jak si pěkně popovídá s Donaldem Trumpem? Je to pravda?
Je to šílené, je to ztřeštěné, nicméně i v minulosti se staly šílené a ztřeštěné věci.
V Jižní Korei mají ministerstvo pro sjednocení. Na demarkační čáře stojí nádraží, vedou do něho koleje z jihu, dál není nic. Je tam všechno, peróny i tabule pro odjezd vlaků. Na nich jsou jenom nuly. I to je součást snu.
Realita je, že USA nevyhrály válku, korejští komunisté s podporou komunistické Číny udržely ten nejkrutější myslitelný režim a přispěli k tomu levičáci demokratického světa. Naše veřejnoprávní média se zmiňují o Kimově režimu jako o „autoritářském režimu“. Je to ve skutečnosti ta nejkrutější myslitelná diktatura, v níž režim drží obyvatelstvo v otroctví.
Bohužel je realita taková, že to, co teď Kim dělá, je něco takového, jako kdyby odjistil atomovou bombu a skákal po rozbušce svýma tlustýma nožičkama. V Severní Koreji je koncentrováno příliš zla. Pád režimu a sjednocení? Za padesát let změna režimu a normální vztahy, to by měl být cíl. To nejlepší, co bychom si nyní mohli přát sobě i severním Korejcům, je to, aby se tahle říše zla vydala čínskou cestou, tedy pozvolným příklonem k tržní ekonomice. Konec konců, v padesátých létech byl jižní Li Syn Manův režim (stejně jako režim na Tchajwanu) po všech stránkách svinská vražedná diktatura se vším všudy, co k vražedné diktatuře patří. Dnes je to příkladná prosperující demokracie. Přejme si, aby k Severní Korei nastal pozvolný proces k normálu, i ta Čína je v tomto smyslu na třetině cesty. Pokud se to stane, bude to Donaldu Trumpovi přičteno k dobru a i kdyby za své éry neudělal nic jiného pozitivního, zasloužil by si vstup do síně slávy.
Je to ale vidina příliš krásná na to… abychom jásali a ztratili ostražitost.
|
Čtěte
digineff.cz. Navštěvujte
facebook.com /Digineff.cz
Jak to bylo s Verdim
Před pár dny jsem tu psal o zmizelém pejskovi: za stíračem jsem měl papírek s výzvou, jestli neuvidím pejska atd., a kdyby jo, že mám zavolat na číslo. Na číslo jsem zavolal, omylem. No a nakonec jsem dostal SMS, že se pes našel, jmenuje se Verdi a je v pořádku.
V pořádku. Šlo o bílého psa. Onehdy jsem potkal pána s bílým psem a napadlo mě, zdali je to Verdi. Byl to on.
Nevypadal na moc zdrhacího psa. Měl už svůj věk a svoji váhu a šel pomalu a důstojně. Vznesl jsem pár dotazů, jak to s tím jeho útěkem bylo.
On ten pán šel a Verdi se ubíral za ním. Pán se ohlédl a pes nikde. No a tak vznikl ten dopis, ta výzva – kdybych ho našel atd.. A kdepak se ten Verdi toulal?
Netoulal se. Procházka ho omrzela a šel domů.