Hrad má v tomto ohledu jasno už dávno. Naší oporou je Rusko, s ním se snadno dohodneme, vždyť ho známe, byli jsme čtyřicet let jeho gubernií, proč v tom nepokračovat. Syrská raketová krize se tedy promítla do našich vnitropolitických bojů. Komunisté už po vzoru svých nahnědlých souputníků už diktují, kdo nesmí ve vládě být, jinak neposkytnou podporu, samozřejmě lokajové amerického imperialismu Stropnický a Šlechtová, s nimi ve vládě se ta mírová hráz nedá vybudovat. Sociální demokracie se netají tím, že bude dělat drahoty za hranice představitelnosti.
Přitom obě dvě tyto strany tragicky prohrály volby, ztratily podporu voličů a klesají do hlubin bezvýznamnosti. Oprávněně mohou mít starosti, co si počnou, bude-li vše pokračovat tak, jak to vypadá a dojde na předčasné volby – což tu předvídám od okamžiku, kdy bylo jasné, jaká hra se tu hraje. Babiš je příliš úspěšný, je tedy nutno ho vyšachovat kontumačně, když už ty volby tak blbě dopadly.
Komická je představa, že bude Babiš vládnout takříkajíc z pozadí. Bude třebas sedět někde v kavárně v Průhonicích s mobilem u ucha a nějaký podtržtaška, toho času premiér, bude tlumočit jeho pokyny. Je to představa v intencích Leninovy teze, že stát může řídit i poučená uklízečka. Mimochodem, ono to jde, u nás řídil stát krejčí, kterého nesměli kvůli neschopnosti pouštět na saka, ale pak ten stát podle toho vypadal.
V pondělí jsme vykonali okruh kolem Woodstockové louky v kompletní sestavě, tedy oba pejskové, Ljuba i já. Chystalo se k dešti, ten už byl ve vzduchu a kapky poskakovaly nahoře v mracích, jen a jen hupnout dolů, byli jsme rádi, že už jsme v autě a jedeme domů. Pejskové se těšili na snídani. Najednou koukám, mám za stíračem papírek.
To bývá leknutí, pokud to očividně není reklamní letáček a tenhle papírek očividně nebyl žádná reklama. Zvědavost jsem utlumil až domů: byl to vzkaz nebo spíš prosba, ztratil se pejsek a kdybychom ho viděli, máme zavolat.
Pak jsem jel do Břežan psát tu knížku, co tam píšu pro děti (Barbora a Zlatý robot) a než jsem vyrazil, zapsal jsem si to číslo do mobilu. Znáte papírky, jak snadno se ztrácejí. Cestou jsem telefonoval (ano, MÁM hands-free) a do toho to pejskovací číslo. Uvědomil jsem si, že jak jsem to číslo psal, že jsme ho omylem vytočil. Takže jsem v opuštěném pejskaři vyvolal klamnou naději, že jsme pejska našel…
Volal jsme pak zpátky a on volal mě, nemohli jsme se chytit. Načež přišel happy end: pejsek se našel, poplach odvolán. Jmenuje se Verdi, ten pejsek.
Číslo jsem ze seznamu nevymazal. Znáte je, zdrhací pejsky. Jakmile začnou zdrhat, nepřestanou.