Sobotka odchází
Bohuslav Sobotka odchází z politiky. Není to převratová zpráva, spíš jde o tečku za něčím, co už skončilo. Že mu něco vrtá v hlavě bylo zřejmé už v okamžiku, kdy se nezúčastnil sjezdu strany, ve které úřadoval od píky až po generála dvě desetiletí. Jeho pád je z určitého úhlu kuriozita. Za jeho vedení byla sociální demokracie konsolidovaná, pevná strana. Zbavil se všech protivníků, dokázal vzdorovat i soudnímu rozhodnutí – partaj se dodnes nemá k zaplacení dluhu za vysouzení Lidového domu. Jeho vláda vydržela celé volební období, přičemž se toto období kryje s údobím nebývalé konjunktury: je to příklad skutečného politického nebichovství, nedokázat konjunktury využít a nepřivlastnit si jeho autorství. Parametricky vzato, byl Bohuslav Sobotka úspěšný kariérní politik.
Zdá se ale, že se situace změnila a že budoucnost už nebude patřit kariérním politikům, ale tlučhubům schopných oslnit masy voličů. Babiš je taky takový příklad, muž bez názoru, který ale dovede konvenovat právě konjunkturálnímu názorovému proudu – momentálně se hlásí k myšlence czechsitu, pokud by unie tlačila na kvóty. Zářný příklad je ovšem Miloš Zeman, muž který vzal na Sobotku hůl. Ten už jen sedí a rozšiřuje počty těch, jimž se pomstí. Zařadil do něho ulici, jednu dvanáctiletou holčičku, Václava Klause a Tomio Okamuru. Kdo ještě není na seznamu, měl by se postavit do Nerudovky s megafonem a řvát nahoru do okna „Pryč s Ovarem!“ Ale takových lidí už mnoho není.
Je to dáno tím, že klasičtí politici se opírali o nějaký program a mají nějakou představu o budoucnosti a o prostředcích, jež je třeba aplikovat k dosažení cílů. Tlučhubům stačí twitter, facebook a klipy do televizních novin, lépe pak do virálních videí. Konec konců, zeptejte se: Klaus není ten, kdo je autor transformace; je to ten, který ukradl před kamerou propisku. No a Sobotka je ten, na kterého vzal Zeman hůl.
Politici odcházejí, a veřejnost, jak zvláštní to jev, jim neděkuje...
|
Čtěte
digineff.cz. Navštěvujte
facebook.com /Digineff.cz
Poslední bum
Řez hovězí kostí měl svůj poslední bum ve čtvrtek večer, někdy kolem půl deváté. Krátce před tím Garina pustila kost na podlahu – to bylo předposlední bum. Následovaly dva pamlsky, jeden pro ni a druhý pro Noru a zatímco pejskové žvýkali, odnesl jsem kost do popelnice a tam zaduněla o podlahu.
Dalo se to čekat, bylo to nevyhnutelné. Věděl jsem od samého začátku, že to tak nějak dopadne. Když teď přemýšlím, proč to trvalo několik dní, od prvního propašování kosti do domu k jejímu vyhození, nenapadá mě než jediné vysvětlení: psa držíme mimo jiné i kvůli mírnému, snesitelnému a do jisté míry zábavnému zlobení. Teprve když je míra zábavnosti překročena, nastává poslední bum.
-->