Je to nový duch, přinejmenším staronový. Ideolog Skála ozdobil výročí převratu z roku 1948 teorií o tom, jak tu Horákovou pověsily pikle západních imperialistů, Ondráček se v roce 1989 obuškem bránil proti útokům žulovými kostkami, opravdu máme pocit, že se vrací rok 1970. Opn se ale píše rok 2018 a nám nezbývá než přemýšlet, co to všechno znamená a kamm to povede. V prvním plánu to vypadá na první velkou prohru Andreje Babiše. On nejdřív veřejně apeloval na komunisty, aby Ondáčka nenominovali, oni neústupně nominaci potvrdili – a Babišovi poslanci hlasovali v Ondráčkům prospěch, aby o pár hodin později Andrej Babiš navrhl Ondráčkovo odstoupení. Jistě že se dá vyteoretizovat nějaký geniální politický tah na pět kroků dopředu, převládá ale celkový dojem zbrklého chaotického postupu. Převládá už proto, že Babiš neslyne právě stálostí svých názorů a promyšleností koncepce.
Nicméně varianty nelze zavrhnout včetně té, že jde o promyšlený tah. Ten by se mohl opírat o fakt, že přes všechen mediální tlak a přes demonstrace v ulicích a petice podpora ANO ve veřejnosti roste. Na tomto místě jsem předvídal předčasné volby ještě dřív, než proběhly volby řádné: naznačovala mi to už tehdy zjevná neproduktivnost Sobotkovy strategie využít privátního Babišova konfliktu s právem k politické ostrakizaci. Už tehdy bylo patrné, že na tento koncept nejvíc doplácí sama sociální demokracie, jakkoli jsem nepředvídal tak velký debakl, jaký skutečně nastal. Ten nyní trvá. Ta strategie může tedy vypadat tak, že se Babiš přestane namlouvat jak s komunisty tak s okamurovci a bude marketovat obraz efektivní vlády. Tu se pak pokusí legalizovat v předčasných volbách, až selžou další dva pokusy o získání důvěry v parlamentu. Pak získá volnou ruku a splní se jeho sen, vládnuť sám. On totiž každý takový tah, jaký předvedl Babiš, oslabuje jeho koaliční potenciál – teď už i s komunisty, kteří by po poslední facce vyžadovali mnohem větší cenu v podobě většího podílu na moci, než o jaký si dosud troufli říct.
Včera jsem tu předvídal bláto a mytí psů a ejhle, předvídat znamená vyloučit, místo ve sprše jsme skončili na veterině. Tedy aspoň Nora. Zase tlapka, nějaká nezbednost na prstíku. Na veterinu nejezdí Nora sama, vždycky s Gari, aby se nebála (Garinu můžu vézt samotou, protože ta se nebojí ani čerta a dokonce ani veterináře, což je horší varianta). Nora: naprosté odmítnutí, nechce vylézt z auta – ostatně, už jsem tu popisoval, jak jsem kupoval oběd do krabice v restauraci, která je vedle v baráku. Odmítla vystoupit, protože věděla, že tady kousek odtud je to peklo! Nakonec jsem ji tam musel donést v náručí, rozklepanou, chlupy z ní lítaly. No a v příštích dnech bude pečování o tlapku, tu hle prognózu si troufnout můžu.