Zajímavý a málo komentovaný jev: žádná z významnějších politických stran nepodpořila žádného z kandidátů. Dá se to vysvětlit mnoha teoriemi. Hned v prvním plánu se naskýtá vysvětlení, že si žádná strana nechce způsobit ostudu tím, že by vsadila na špatného koně. Ze všech kandidátů má samozřejmě největší podporu Miloš Zeman, ale ani on nemá vítězství zdaleka jisté. Podporu Zemanovi vyslovila v rámci sociální demokracie narychlo ustavená frakce v čele s Haškem a Zimolou, ta ale vzápětí dostala z ústředí kartáč. Strana jako taková se za Zemana nepostavila ani při první volbě prezidenta a teď je to očividně nemožné.
Dalo by se čekat, že ODS podpoří Mirka Polánka, svého někdejšího šéfa a premiéra. Topolánek je ze všech kandidátů svými postoji a názory konceptu ODS nejblíž. Nedostatek odvahy se za něho postavit, to je opravdu trapné vysvědčení. Fialova strana se nadále drží hesla „malá domů“ a těší se z pozice druhé nejsilnější politické strany, přičemž pravda je taková, že jde o relativně nejsilnější z osmi poražených. Jasné a důstojné slovo z téhle partaje zřejmě nevypadne ani v průběhu příštího týdne.
Všude jinde je také ticho po pěšině. Je ovšem pravda, že žádný ze Zemanových protikandidátů nenabízí nic, za čím by bylo možno vyběhnout na vrchol barikády. Jiří Drahoš překonává svou unylou ušlechtilostí i síly otrlého intelektuála, a není tedy divu, že v těchto kruzích roste podpora Pavla Fischera. Ten je zajímavý svými jasnými stanovisky i jiskrou humoru, umí hovořit a vystupovat a v řečnickém klání je to pohotový oponent. Lze si představit finálový souboj Fischera a Topolánka. To by byl hodnotný duel a stálo by za to jít k urně. Což je ale jenom vize bez reálné naděje na uskutečnění.
Vyhrát ale může jen jeden. Při sledování debat mě při pohledu na některé z debatujících napadá – i když ten či onen nezvítězí, co kdyby v politice zůstal? Anebo platí heslo – buď Hrad, anebo mi dejte s politikou pokoj?
Také u nás používáme heslo Vyčurat a spát – když je už noc nocovitá a má se jít na kutě. Nora na to velmi dobře slyší, hned se hrne ke dveřím a sotva je otevřeme, už míří ke svému čuracímu koutku. Pak musí ještě na obchůzku, říkám tomu, že dělá křovinu: na obvodu zahrady máme keře a v nich má Nora vybudovanou napůl cestu, napůl tunel. Kdyby tam měla píchací hodiny, jako mívají vrátní, nevynechala by ani jednu štaci.
Gari se drží v závěsu – na chodbě. Nikdy nevyběhne jen ta do noci. Vysune nos a zkoumá, jak je venku. Stačí jedna kapka na čenichu a už Gari zařadí zpátečku. Musím jít příkladem, musím si obout sandály a vyrazit do tmy a přemlouvat ji a pak jdeme spolu až za roh a tam má zase ona svoje místečko – vždycky čurá na dlažbu cesty, málo kdy na trávu. Většinou to funguje
Včera ne. Byla moc velká slota a zmokl jsem zhola zbytečně.