Opravdu volíme prezidenta?
Předvolební prezidentská kampaň byla v závěru roku vlažná a naivní pozorovatelé, jako jsem já, čekali, že se hrnek začne vařit po Novém roce. Kdo by hicoval před svátky, které platí za symbol klidu a smířlivosti. No a Tři králové si už chystají koruny na hlavu a pytlíky na koledu a na politické frontě setrvává blátivý klid.
Na jedné straně je to dobře, jsem ušetřeni nechutností. Na druhé straně je to možná znepokojivý jev. Lidem jsou prezidentské volby fuk. Politika je nechutné divadlo, kdo by se o ni měl zajímat? Za týden se k urnám vypraví ti, kdo si špetku zájmu uchovali a hodí do urny svůj lístek. Do druhého kola postoupí Zeman a pan X.Y. Ti kteří ho volili ho možná (ale ne nutně) půjdou potvrdit. Mnozí z těch, kteří volili někoho jiného, ztratí zájem. No a Zeman tím pádem vyhraje.
Obávám se, že tohle není strašení ve stylu hororu Vřískot, jak jsem tu posledně naznačoval. Obávám se, že je to popis reality. Aby to bylo jinak, musela by tu být atmosféra typu „Kdokoli Jen Ne Ovar“. Možná jsem málo citlivý, ale nikde ji kolem sebe nevnímám.
Také u nás používáme heslo Vyčurat a spát – když je už noc nocovitá a má se jít na kutě. Nora na to velmi dobře slyší, hned se hrne ke dveřím a sotva je otevřeme, už míří ke svému čuracímu koutku. Pak musí ještě na obchůzku, říkám tomu, že dělá křovinu: na obvodu zahrady máme keře a v nich má Nora vybudovanou napůl cestu, napůl tunel. Kdyby tam měla píchací hodiny, jako mívají vrátní, nevynechala by ani jednu štaci.
Gari se drží v závěsu – na chodbě. Nikdy nevyběhne jen ta do noci. Vysune nos a zkoumá, jak je venku. Stačí jedna kapka na čenichu a už Gari zařadí zpátečku. Musím jít příkladem, musím si obout sandály a vyrazit do tmy a přemlouvat ji a pak jdeme spolu až za roh a tam má zase ona svoje místečko – vždycky čurá na dlažbu cesty, málo kdy na trávu. Většinou to funguje
Včera ne. Byla moc velká slota a zmokl jsem zhola zbytečně.