V létě 1989 jsem byl už hodně dospělý muž, bylo mi čtyřiačtyřicet, a třebaže věci byly v pohybu a ledy pukaly a tání bylo očividné, nenapadlo mě, že příštích třicet let budu žít ve svobodném světě. A teď, po osmadvaceti letech, to vnímám tak, že je zde vysoká pravděpodobnost pokračování.
Asi si to neuvědomuje a nemůže uvědomovat každý. Idealizace minulých let patří k lidské přirozenosti. Mladí lidé pokládají za přirozené to, co já pořád, i po těch takřka třiceti letech, pokládám za zázrak. Ale to je normální a správné, tak to prostě je.
Měl jsem pocit, že bylo letos na Národní méně lidí než loni. Ale ti, co přišli, si myslím svátek užili, nebo mohli užít.
Snad nás bude napřesrok víc. Protože je opravdu co slavit, a co není zanedbatelné: nikdo nás nenutí to slavit.
Děkujeme, že to tak je. A udržme si to.
Obvykle je to tady o pejskách, dneska ale o muflonovi. Je to slavný muflon, byl ve zpravodajství – pobíhal po Smíchově, zavinil bouračku a nakonec ho dopadli na autobusovém nádraží nedaleko Anděla a skolili uspávací puškou a jak věřím, po náležitých omluvách a dobrém napapání vypustili do přírody.
Já ho taky viděl! Jel jsem odpoledne do rádia, po Strakonické a před Železničním mostem jsem zahnul na Hořejší nábřeží. Tam už auta zastavovala a dávala blikačky a já koukám, hele muflon. Stačil jsem ho vyfotit mobilem, jak seběhl z vozovky na trávním a pak nahoru po náspu – na Železniční most! Tam jezdí vlaky co minutu! Zavolal jsem na 158 a řekl jim, co se děje. No a večer jsem se dočetl, že dopadl dobře. Měl tedy hodně dobrodružné odpoledne. On se musel z toho náspu dostat přes Zborovskou (masivně frekventovanou) a přes Nádražní (masivně frekventovanou, auta + tramvaje) na to nádraží. Má o čem vyprávět.
Doufám, že se kolouchové nenechají strhnout příkladem.